It's just a life - Prolog

27. října 2016 v 17:37 | Makkakonka |  It's just a life

Žánr: fantasy | Upozornění: 12+ | Autor: Makkakonka


***

Kansas, stát ve středu Spojených států amerických. Ani nevím, proč jsem si vybrala na svůj přechodný pobyt zrovna tohle území. Ale k čertu s tím.

Právě procházím jednou ze smrdutých uliček na předměstí hlavního města - Topeky. Odpadky se válí podél posprejovaných zdí, pach spáleného jídla se line vzduchem. V dálce je slyšet štěkot psů. Nejspíš se ty bestie zase rozčilují na náhodného kolemjdoucího, nebo se možná rvou o nějaký zastaralý kousek masa. Ale co mi je do nich. Mám starost o svůj vlastní žaludek. Ale co můžete čekat od zrůdy, jako jsem já? Nic jiného, než prahnutí po jídle.

Mým neustálým popoháněčem je hlad. Lidé by měli začít věřit v pravost legend. Možná by tak byli varováni před někým, jako jsem já. Musím se nad tím pohrdavě pousmát. Jejich hloupost.

Naše neopatrnost je už po staletí varuje, ale dají si říct? Ne. Tolik případů, které je mohly varovat. Tolik záhadných úmrtí, které raději smetli pod stůl a zapomněli na ně. Vše, co způsobila moje rasa během uběhlých staletí, v jejich očích neexistuje.

Kolikrát jsem si přála, abych mohla utéct sama před sebou. Jsem hrdá na to, kým jsem, avšak stejnou měrou to nenávidím. Kdyby ostatní žili tak dlouho jako já, kdyby si museli obstarávat potravu stejným způsobem jako já, kdyby se stejně jako já museli dívat na to, co způsobili, když byli smyslů zbavení, také by se nenáviděli. Ale mohli by být hrdí na to, že jsou jiní, odlišní, ve své podstatě všemocní.

Být odlišný a obávaný je sice příjemné, ale někdy se za to nenávidíte. Jde především o chvíle, kdy chcete mít někoho, kdo nebude jako vy, nablízku. Když si chcete najít přátele mimo své vlastní "příbuzné". Najít člověka, který by byl natolik tolerantní, aby vás neodsuzoval, který by se vás nebál, který by vaši přítomnost snesl. Pouhý náznak toho, že vás bere takového, jaký jste. Ale když se vám to čirou náhodou podaří, zjistíte, že se musíte držet na uzdě. Je krásné mít společnost, ale za jakou cenou?

Až když ji získáte, uvědomíte si, jaká rizika to s sebou přináší. To vy jste ten, kdo je omezován. Máte strach, abyste ostatním neublížili, protože vám na nich záleží. Nechcete, aby pro ně byla vaše společnost utrpením.

Věřte mi, vím, o čem mluvím. Možná nevím, proč jsem zde, v Kansasu, ale vím, jaká zrůda je ve mě ukrytá. Kdysi jsem také toužila poznat někoho, kdo by se nebál téměř nesmrtelného stvoření, jako jsem já. Toužila jsem mít přátele i v odlišných řadách tvorů, u lidí. Když jsem toho všeho však dosáhla, zjistila jsem, že jsem si ušila boudu sama na sebe.

Stálo mě hodně přemáhání, aby mě dotyční nenašli zrovna v té "slabší" chvilce. A ještě více sil mě stálo, když jsem se snažila své přátele ochránit sama před sebou. Dlouho se mi to dařilo, ale potom… Záchvaty hladu bývají silné, silnější než jsem já sama. Nedalo se to vydržet, byla jsem nucena s nimi být moc dlouho. Druhý den byla zpráva o spoušti, kterou jsem udělala, ve všech médiích.

Pár dní na to, jsem měla dokonce pocit, že jsou mi na stopě jejich policejní jednotky. Musela jsem odejít pryč. Nejenom proto, že se mě snažili vypátrat, ale také proto, že jsem nemohla zůstávat na místě, které by mi připomínalo, kdo vlastně jsem. Co jsem zač. Jaká zrůda je ve mně skrytá.

Nevím, jak dlouho se zde zdržím. Doufám, že to bude dostatečně dlouho na to, abych se vyrovnala s tím, co jsem udělala a zároveň tak krátko, abych tu neudělala jen další škody. Nesnáším se! Proč nemůžou stvoření jako já spáchat sebevraždu?

My se můžeme jen "obětovat". Najít další stvoření svého druhu a nějakým způsobem docílit toho, že nás zabije. V souboji, za "odměnu", nebo prostě jen tak.

Jsme samotářská stvoření, proto chvíli trvá, než někoho svého druhu najdeme. Málokdy se stane, že na sebe narazíme a zůstaneme pospolu. Nepotřebujeme společnost svého druhu. Více prahneme po společnosti lidí. Možná ze zvědavosti, možná z pokušení. Jen k lidem jsme schopni něco cítit.

Když se potkají dva našeho druhu, mnohdy na sebe jen koukají. Dvě zrůdy k sobě nic necítí, nemají žádné pocity, žádné potěšení z přítomnosti druhého, žádnou agresi vůči sobě navzájem, nevedeme žádné války o území. Prostě jen jsme. Proto je také těžké najít někoho, u koho se můžeme "obětovat". Ale lidé… ti v nás vyvolávají směsice pocitů, které jsou někdy až k zbláznění.

Toužíme po jejich přítomnosti stejně, jako prahneme po jejich nedobrovolných darováních krve. Často nás najdete na místech, kde žijí oni. Ale stejně často nás také vidíte z těch míst odcházet, protože jsme tam již ukojili své potřeby a zanechali jen spoušť v podobě několika mrtvých těl vysátých na troud.

Někteří lidé nám začali říkat upíři, ale my se tak nenazýváme. Vlastně si neříkáme nijak zvláštně. Svůj druh jsme nijak nenazvali, jsme to prostě my. Nikdy jsme necítili potřebu mít nějaké pojmenování. Lidé, kteří o nás začali vyprávět legendy, nám ale říkají mnoha způsoby. Nejčastěji upíři a vampýři.

Mluvívají o našich schopnostech, avšak nikdo je ještě nevykreslil pravdivě na sto procent. Všichni se shodují v tom, že se živíme lidskou krví. Ale potom se značně rozcházejí. Jedni mluví o velkých křídlech, druzí o spánku v rakvi, třetí o zálibě ve spaní vzhůru nohama, další o změně barvy očí dle naší potřeby krve. Je toho však mnohem více.

Tvrdí, že se bojíme česneku, křížů, svěcené vody, že nemůže vstoupit na půdu kostela, že naše pokožka je mrtvolně bledá. Přisuzují nám špičaté zuby s jedem, díky kterému se rozmnožujeme, špičaté uši, dlouhé špičaté nehty, zálibu v tmavém oblečení, strach ze slunce.

Je toho tolik, ale nikde ještě není celá pravda. Na první pohled nás od lidí vlastně ani nepoznáte. Proto žijeme stále jen v pokroucených legendách, kterým jen málokdo věří.

Z rozmýšlení nad mým vlastním prokletím mě vytrhl až tupý náraz. Zatřepala jsem hlavou a snažila se přijít na důvod toho, proč se nyní nacházím v celkem zvláštní pozici na zemi.

"Jsi v pořádku?" zeptal se něčí hlas a já očima zaostřila na ruku, která se mi před nimi objevila.

"Ale jo," zamumlala jsem spíše sama pro sebe a neochotně využila nabízenou pomoc.

Když jsem opět stála na svých vlastních nohách a neleštila zadkem špinavou ulici, můj zrak ulpěl na osobně přede mnou. Nevím proč, ale přišlo mi, že by se pro tuto chvíli hodilo jedno z těch nesmyslných lidských přísloví. My o vlku a vlk za dveřmi. Tak nějak to je.

Opravdu by skvěle vystihovalo tuto chvíli. Ještě před pár sekundami mi v hlavě šrotovaly myšlenky na lidi a jejich chápání takových stvoření, jako jsem já. Nyní se jeden z nich nacházel přede mnou. Ano, správně. Nacházel. Příslušník lidské rasy evidentně mužského pohlaví. Téměř zbožně na mě hleděl a nejspíš mu nedošlo, že mě neustále drží za ruku.
Odkašlala jsem si a on sebou trhl, jako by se právě probral z transu. Rychle pustil moji dlaň a do tváří se mu nahrnula červeň. Na můj vkus až moc. Raději jsem na okamžik zatajila dech.

"O-omlouvám se," řekl a mírně se na mě usmál.

Jeho úsměv na mě působil jako nějaký spouštěč. Ačkoliv jsem vůbec nechtěla, od tohoto okamžiku jsem musela viset svým pohledem na jeho tváři. Moje racionální část mysli se mě snažila donutit k rychlému odchodu, ale ta druhá nedokázala pohnout mými končetinami.

"Tak… já asi půjdu," řekla jsem a doufala, že tím popoženu sama sebe kupředu. Zafungovalo to. Možná trošku pomaleji, než bylo v plánu, ale i to se počítá. Udělala jsem vratký krok dopředu.

"Počkej," zastavil mě jeho hlas a následně i jeho ruka na mém předloktí.

"Co?" zeptala jsem se nevrle.

"Kdo jsi? Jsi zvláštní…" položil mi otázku a díval se na mě jako na svatý obrázek.

"Kdo bych měla být? Já jsem já." Nemínila jsem se s ním vybavovat. Pokusila jsem se o další posunutí nohou dopředu, ale jeho ruka svírala mé předloktí až moc pevně.

Stále na mě zvláštně koukal. Až moc zvláštně.

"Nech toho. Jsi jiná. Kdo jsi?" zopakoval svoji otázku. Po chvíli dodal: "Nebo snad… co jsi?"

Teď jsem zůstala zvláštně koukat já. Co tím ksakru myslel?

***

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 - monika - - monika - | Web | 31. října 2016 v 12:16 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama