Mělo to být jinak, ale já to nedokázal změnit - 1. kapitola - Svatba

22. října 2016 v 14:08 | Makkakonka |  Mělo to být jinak, ale já to nedokázal změnit

Fandom: Harry Potter | Pár: Drarry | Žánr: slash | Upozornění: 15+ | Autor: Makkakonka


***

"Jsem nervózní, Mio," oznámil černovlasý kouzelník své nejlepší kamarádce roztřeseným hlasem.

"Uvidíš, že bude všechno v nejlepším pořádku, Harry. Zbytečně se nestresuj. Tohle je váš den, tak si koukejte užít!" Hemiona ho objala a dala mu pusu do vlasů, načež kouzelník jen sklopil hlavu. Znovu ji pozvedl až s dalšími slovy pronesenými nenuceným tónem. "Už bys měl jít..."

"Jo, já vím," připustil neochotně bývalý Nebelvír. Otočil se za sebe, aby naposledy se podíval do zrcadla, potom nahlas vydechl.

"Tak pojď." Hermiona ho vzala za paži a vyvedla z pokoje. Nevěděla, že dnešní den je pro Harryho tím nejhorším v jeho životě, myslela si pravý opak. Za to sám černovlasý měl pocit, že větší chyby se v životě už nikdy dopustit nemůže. Věděl, že ještě může couvnout, ale také věděl, že to nedokáže. Za několik málo minut si podepíše svůj rozsudek a zahodí tak všechno, o čem si myslel, že by ho kdy mohlo udělat šťastným.

Netrvalo dlouho a nervózní muž stál celý roztřesený před oltářem a čekal, až přijde jeho budoucí žena. Ruce se mu potily a v hlavě mu probíhalo všechno, co svým rozhodnutím ztratí. Vzpomínal na každou chvíli prožitou s ním. Vzpomínal na to, jak se v jeho přítomnosti cítil šťastný a milovaný. Věděl, že on je jeho pravá láska, ovšem také byl smířený s tím, že je jeho milý zakázaným ovocem. Nemohli spolu být, i kdyby sebevíce chtěli. Jejich osudy byly předem určeny někým jiným. Nikdo se jich neptal, zdali i oni sami stojí o takový život.

Z bolestného rozmýšlení ho vytrhl zvuk hrajících varhan, který znamenal jen jedno. Nevěsta přichází. Když se ohlédl za sebe, uviděl ji. Uviděl sestru svého nejlepšího přítele, jak celá v bílém kráčí uličkou doprovázená svým otcem.

Musel uznat, že to dnes Ginny velmi slušelo, ovšem nedokázal to dostatečně ocenit. Chtěl, aby po jeho boku nyní stál někdo úplně jiný, což však bylo naprosto nemožné. Jen bláhové a nesplnitelné přání, pouhý sen, který se nikdy nemá stát skutečností.

Minuty plynuly, až najednou celá síň ztichla, když měl Harry vyslovit svoji odpověď. Zhluboka se nadechl a vydechl, aby se alespoň trochu uklidnil. Věděl, že jeho slova nyní ovlivní celou jeho budoucnost, ale nátlak byl moc velký. Všichni od něj očekávali, že si Ginny vezme. Nebylo to to, co chtěl on sám, ovšem nikdo pro něj neměl pochopení.

"Ano," pronesl, a zpečetil tak svoji budoucnost. Musel zamrkat, když se mu slzy bolesti a utrpení vehnaly do očí. Nikdo z přítomných by je ale za smutné nepovažoval, všichni by v nich viděli jen a jen štěstí. Jak moc by se pletli.

Když stejná odpověď vzešla i z úst nevěsty, věděl, že je všechno ztracené. Když jí nasazoval snubní prsten, ruce se mu třásly potlačovaným hněvem, jenž cítil sám k sobě. Proč více nebojoval o své štěstí?

Byl vyzván k prvnímu manželskému polibku. Ginny se na něj šťastně usmívala a oči jí zářily radostí. On sám se však k úsměvu vyloženě nutil. Bylo mu do pláče. Je hlupák, ten nejhloupější ze všech. Lze něčeho litovat ihned, jakmile se to stane skutečností?

Když se dotýkal ústy rusovlásčiných rtů, představoval si, že líbá někoho jiného, že líbá jeho. Žádný polibek, který od Ginny kdy dostal, se nemohl vyrovnat těm, kterými ho jeho milý doslova zasypával ve společných chvílích. Tak vzácných chvílích.

Dovolil, aby se jeho rty Ginny dotýkaly jen na okamžik. Polibek nijak neprohluboval, šlo přece jen o dodržení formalit. Alespoň z jeho strany. Když se po chvilce odtrhl, zahlédl v nevěstiných očích kousek zklamání. Vždy mu bylo líto, když ho v nich viděl, protože věděl, že ho způsobuje jen on sám. Nechtěl jí lhát, ale musel. Nikdy ji nemohl milovat. Přestože je Ginny velmi pohledná a krásná, ale... je to žena.

Jakmile se se mladou paní Potterovou, která byla zavěšená do jeho rámě, rozešel uličkou k východu z kostela, zrak mu bezděky padl nahoru na balkon. Díky tomu, koho tam spatřil, se na okamžik zarazil, ale netrvalo dlouho a Ginny ho stáhla s sebou zpět do chůze.

Přestože ten pohled nahoru trval tak krátce, stihl mu rvát srdce. Nemělo se to stát, on tu neměl být! I přestože se do jeho ocelově šedých očí díval jen na vteřinu, zahlédl všechnu tu bolest.

Dotyčný se na něj díval a potoky slz mu stékaly po bledých lících. Vlastně z Harryho viděl jen rozmazaný flek pomalu postupující uličkou dopředu k východu. Slzy mu nedovolily zaostřit a vidět tak utrpení ve tváři svého vyvoleného. Toho, kterého tolik miloval i přes to, že nesměl.

Na konci dne Harry ležel na zádech ve své posteli a po tvářích mu tekly tiché slzy. Proč? byla otázka, která mu už dlouhé minuty ležela v hlavě. Ginny spala schoulená po jeho boku, nejspíše šťastná, nejšťastnější za celý život. On o sobě však nemohl tvrdit to samé. Zradil. Nejen sám sebe, ale i toho, na kom mu v životě nejvíce záleželo.

Někde daleko od něj o dnešním dni přemýšlel i druhý muž. I přestože byl svým způsobem připravený na to, že se podobná událost jednoho pěkného dne stane, nakonec tomu nemohl uvěřit. Nemohlo to být skutečné, že ne? On by byl ochotný obětovat všechno, co nyní má, jen aby mohli být spolu, zatímco Harry se nedokázal postavit proti svým nejbližším a jít si za svým. Proč sebou nechává tolik manipulovat?

Blonďatý aristokrat sklesle seděl na parapetu okna ve svém pokoji na Malfoy Manor. Neměl by plakat, přesto tak dělal. Nesměl se cítit pokořeně, přesto se toho pocitu nemohl v posledních hodinách vůbec zbavit. On by měl být tím, kdo bude lámat ostatní. Neměl by být zlomený sám. Kolik malfoyovských pravidel vůbec porušil jen za dnešní odpoledne? Nesčetně. Prokázal slabost, prokázal lásku. Nechal se potopit na dno a ochutnal zklamání. Byl naivní a důvěřivý.

***

Stejně, jako se velké věci staví z malých kousků, tak i naše velké sny se plní postupně a pomalu. I když ztrácíme naději, měli bychom být silní. Ovšem někdy, někdy je nám povoleno jen snít. Snít sny o tom, co bychom chtěli, ale i o tom, co jsme měli a někdo nám to vzal. Kdo? Třeba osud. Ano, i ten je velký zloděj.

Každý z nás je sám sobě překážkou v plnění snů. Každý z nás si může zvolit svoji vlastní cestu. Záleží jen na tom, kolik je schopný toho obětovat. Kolikrát je ochotný spadnout na dno a kolikrát najde sílu k tomu, aby se znovu postavil. Zdali je ochoten přijít o mnoho jen proto, aby získal něco menšího, ovšem dražšího svému srdci.

Nikdo o sobě nemůže tvrdit, že je šťastný, když nejedná ze své vůle. O tom, co nás činí šťastnými, víme jen my. Ostatní si můžou myslet, že ví, co je pro nás nejlepší, ale i to nejlepší nikdy stoprocentně neslíbí největší štěstí.


***


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama