The Dialoque with Death

18. října 2016 v 17:19 | Makkakonka |  Jednorázové povídky (originální)
Žánr: flashfikce | Upozornění:12+ | Autor: Makkakonka


***

Když vás přestane bavit život, je to něco strašného. Začnete přežívat ze dne na den, začnete myslet na konec trápení, začnete se zabývat myšlenkou na smrt… Může vám potom něco či někdo pomoci? Ne, když vy sami to nebudete chtít. A něco podobného se stalo i mne. Celý život jsem se snažila, abych mohla žít šťastně, ale nějak se mi to nedařilo. Vždy se objevilo něco, co mne srazilo na kolena, něco, díky čemu se můj pohled na svět začal měnit. Ať už mne taková zkušenost bolela na těle nebo na duši, vždy jsem přišla k nějaké újmě. Časem jsem začala nenávidět sama sebe. Nemohla jsem si pomoci. Ze všeho jsem obviňovala jen sama sebe. Jednoho dne jsem se rozhodla se vším skončit. Vzala jsem si větší množství léků, než jsem měla a předávkovala jsem se. Zcela úmyslně, bez špetky výčitek a bez pocitu, že dělám něco špatného. Sama smrt ke mě v tu dobu přicházela jako největší kamarádka, která mne ve spánku zbaví pozemských starostí a ukáže mi věčné zatracení. Nepřemýšlela jsem nad tím, zdali je to správné. Snažila jsem se konečně být šťastná.

Ve svém posledním spánku jsem měla pocit osvobození. Nevnímala jsem, kdy už se ze mě začíná vytrácet život. Myslela jsem, že poslední spánek bude bezesný a ničím nepřekvapivý. Smrt je přece ráda za každý přírůstek. Ale v tom jsem se mýlila. Všechny pohádky o tom, jak je smrt chamtivá, jak si nenechá ujít příležitost získat nového člena, zde byly vyvráceny mrknutím oka. Zjistila jsem, že i smrt dává další šanci na život.

''Tak pojď, mé dítě. Čeká tě už jen poslední kousek tvé cesty. Anebo si přeješ vrátit se zpět?'' Hlas smrti byl silný, nevybíravý a nekompromisní. ''Co je s tebou? Zvolila sis. Tak pojď.'' Poslední věta byla vyřčena jako rozkaz, jako bych smrt okrádala o čas a ona si nepřála tu se mnou strávit více chvil, než je nutné.

Když jsem ale došla tak daleko, zjistila jsem, že mám strach. Strach udělat poslední krok. Strach z ní. Poznala to na mně. Protože v její přítomnosti jste průhlední jako sklo a váš život vám probíhá před očima jako nejrychleji jedoucí vlak. Nejsou zde povoleny lži. Ona z vás cítí vaše pocity a dokáže číst vaše myšlenky, ale i přesto, že všechno ví, čeká na vaše slova. Nechává vás mluvit a občas vás pokárá za pokus o milosrdnou lež.

''Já... já...,'' víc jsem ze sebe dostat nedokázala.

''Máš strach?'' V jejím hlase byl cítit náznak pohrdání.

''Ano. Trochu.'' Hlesla jsem a očekávala její reakci.

''Proč ses vlastně rozhodla odejít na tuhle cestu dříve, než jsem tě sama povolala?''

''Nevím.''

''Nelži mi tu. Proč se mne bojíš?''

''Já... Nevím. Ne, počkej. Myslela jsem, že nevím, proč se tě bojím. Proč jsem si vybrala tuhle cestu, vím. Ale nechci o tom mluvit. Chci už vše ukončit. Nechci dál žít.''

''Myslíš si, že jsi vyhodnotila danou situaci dobře? Myslíš, že já jsem správné pokračování tvého života?''

''Teď mi přijde vše jiné. Ale myslím si, že ano. Jsi pro mne ta pravá.''

''S takovými jako jsi ty, se tu setkávám dennodenně. Některé vrátím zpátky, jiné přijmu k sobě. Vím, že si přeješ tu zůstat, mé dítě, ale já tě tu ještě nechci.''

''Cože? Ty, ty odmítáš?''

''Jsi překvapena, že to vůbec lze? Ale ano. Já tvoji přítomnost odmítám.''

''Proč mne chceš vrátit zpět? Do všeho toho utrpení? Já myslela, že jsi vysvoboditel!''

''Jednou ano, ale až ve správnou chvíli. A ta pro tebe ještě nenadešla.''

''Ale... tolika lidem, kteří chtějí zůstat, bereš. Tak proč nevezmeš namísto nich těm, kteří o to stojí?''

''To by potom bylo příliš snadné, dítě. Nezdá se ti?''

''Chci odejít, rozumíš? Nechci dál žít, nechci zůstat v tom kolotoči utrpení, nechci dál být součástí lidského života, nechci být živá.''

''Posloucháš se? Jsi jen samé chci a nechci. Zkoušela sis někdy uvědomit podstatu svého života? Proč ti byl dán život, proč se lidé vůbec rodí? Proč je jim dáno zkoušet rány života a nalézat bolesti i radosti? Proč je dáno lidem milovat a nenávidět? Vidíš, mlčíš. Tyto otázky sis nikdy nepoložila, nikdy ses na ně nepokoušela najít na ně odpověď.''

''Ty odpověď na ně znáš?''

''Jistě, dítě. Odpověď na ně zná každý, kdo sem chodí nedobrovolně. A každý kdo odpovědi nezná, je člověk jako ty. Ten, co se vzdává ještě před začátkem, co nedokáže najít důvod, proč žít, ten, co nezná jiná slova, než krutý život. Zkus nad těmito otázkami popřemýšlet.''

''Ale vždyť... pro mě jsou to prostě otázky bez odpovědí! Nedokážu žádnou odpověď na ně vymyslet!''

''Pak je to tedy dostatečný důkaz k tomu, aby ses vrátila zpět!''

''Ne! Tam já nechci!''

''Musíš, dítě. A až si uvědomíš, jak prosté jsou odpovědi na tyto otázky a až je najdeš, tak potom jednoho dne přijdu. Ale v té době se ti už nebude chtít zahazovat život. Bude ti tím nejcennějším, co máš a největším darem, který si kdy dostala.''

A potom byl najednou konec. Konec snu, konec mého rozhovoru se smrtí. Ten sen mi zůstane před očima napořád. Nebo to nebyl sen? Byla to skutečnost? Nevím. Jedno je jisté. Ať už se můj rozhovor se smrtí odehrával pouze v mé hlavě, nebo si mě smrt doopravdy pozvala na kobereček, nikdy nezapomenu na její slova. Protože když jsem se probudila v nemocnici, měla jsem najednou spoustu času popřemýšlet na otázkami smrti. Odpovědi na ně, byly opravdu jednoduché, ale já musela smrt vidět, abych si je uvědomila. Co je podstata mého života? Žít až do té doby, než smrt přijde dobrovolně a stihnout v životě co nejvíce zkušeností. Bolestných i radostných. Milovat a nenávidět, žít a přežívat. Ale především užívat si každou vteřinu života, který mi byl dán, protože ať už je jakýkoliv, má smysl. Vždy na světě existuje něco, pro co je dobré žít. I kdyby to měla být jen naděje na lepší zítřky, které opravdu jednou přijdou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama