The Savior (L.S.) - 1/2

18. října 2016 v 16:57 | Makkakonka |  Jednorázové povídky (L.S.)

The Savior

Fandom: 1D | Pár: Larry Stylinson | Žánr: preslash/slash | Upozornění: 12+ | Autor: Makkakonka


***

Pomalu jsem se ploužil ztichlou zpustlou ulicí. Do obličeje mi padalo pár drobných dešťových kapek, ale to bylo to nejmenší, co mě tížilo. I batoh na mých zádech nesoucí všechny mé věci byl jen nepatrnou tíhou oproti tomu, co vše zatěžovalo mé srdce. Cítil jsem se, jako kdybych měl namísto onoho životodárného svalu jen těžký černý kámen, který mě nemilosrdně táhnul dolů.

Ověnčen svými tíživými myšlenkami jsem se sklesle posadil na jednu z laviček podél chodníku. Její mokrost jsem ignoroval, stejně jako jsem si nepřipouštěl promočené oblečení. Přitáhl jsem si nohy nahoru k tělu a tvář zabořil do rukou složených křížem přes kolena. Myslím, že jsem konečně poznal, jaké to je cítit se jako zpráskaný pes.

Na mysli mi vyvstaly všechny události dnešního dne. Pár podělaných hodin a jak moc to dokáže změnit člověku život. Do mých očí se hnaly pálivé slzy. Nechtěl jsem brečet, ale zoufalost proudící z mých myšlenek a depresivnost počasí mi vůbec nepomáhaly, spíše mě jen nutily ještě k většímu pláči.

Mnohokráte jsem od svých spolužáků slýchal, jak krásné je mít osmnácté narozeniny. Všichni byli z tohoto nového pocitu nadšeni a já vždy fascinovaně smýšlel o dnešním dni. Byl to sice jen den, kdy vám přibylo další číslo do pořadí, ale uvnitř vás se něco měnilo. Připadali jste si důležitější, svobodnější. Zvenku by to na vás nikdo nepoznal. Šlo o vnitřní změnu na základě vašeho soukromého vědomí, ke kterému se nikdo nikdy nemohl dostat. Byla to změna ve vašem smýšlení, ve vašem pohledu na věci a na život celý.

Vždy jsem snil o tom, jak mi tento den změní život. Ale když dnes nastal, změny se sice udály, ale úplně jinak, než jsem očekával. Namísto toho, abych jen získal něco nového, přišel jsem o vše staré a jediné nové, které mě teď čekalo, byla jedna velká neznámá. I když, teď už vlastně zase tak moc ne. Jedna věc mi byla jasná. Dnes přespím na veřejné lavičce venku v dešti.

Celý život jsem se jen snažil proklouznout vždy do dalšího levelu. Přežít další den s ožralou matkou doma, třemi nevlastními sestrami na krku, z nichž každá měla kupodivu jiného otce, a v týdnu ustát náročné dny ve škole plné posměchu od mých spolužáků a absolutně žádné opory v mých přátelích, protože ti jednoduše neexistovali. Pokud tedy nepočítám malé železné plíšky, které mi poskytovaly každý večer úlevu od stresu a psychické bolesti.

Občas mě přepadly spasné myšlenky na konec, ale nikdy jsem se jimi nedokázal řídit. Naděje mi vždy dávala sílu přežít do dalšího dne. Naděje na splnění mých snů. Ano, vždy jsem byl nehorázně velký naivní snílek. Ani krutá realita, která mě pohlcovala každý den, si mě nedokázala ukořistit natolik, abych přestal věřit.

Své sny jsem choval jako to nejcennější, co mám. Nikdo mi je nemohl vzít, dokud bych se jich sám nechtěl zbavit. Přišlo mi, že i nyní jsou mnohem důležitější, než těch pár věcí v mém batohu. Možná, že nebyly hmotné jako on, ale dávaly mi mnohem více síly. On mi jen připomínal matčina slova o tom, ať se sbalím a odejdu, protože dospělého fakana už živit nebude, když to může dělat sám. Ale ty sny… říkaly mi, že nikdy nevím, co mi zítřek přinese a já vždy věřil, že se nade mnou nebesa slitují. Jednou.

Byl jsem tak zahloubán ve svých myšlenkách, že jsem ani nepostřehl, jak ulicí projíždí auto. A už vůbec jsem nebyl sto zaregistrovat, že zastavuje jen kousek ode mě a těch pár metrů se vrací zpátečkou. Vlastně jsem si to uvědomil až tehdy, když přede mnou stálo podruhé.

Překvapeně jsem na něj pohlédl, ale pak jsem se zase začal zabývat jen sám sebou. Určitě se zde nezastavilo kvůli mně. 'Nebo snad ano?' musel jsem se zeptat sám sebe v duchu, když se začalo stahovat dolů okénko na straně spolujezdce. Se zájmem jsem pohlédl na auto a zaměřil se na osobu sedící na místě řidiče. Vykláněla se, aby na mne lépe viděla.

Byl to muž. Mladý, s delšími a lehce vlnitými vlasy. Oblečený v kožené bundě moderního střihu. Více jsem nebyl schopen rozeznat díky přítmí, které se již snášelo na krajinu kolem mne.

"Hej ty, co tu děláš?" zeptal se chraplavý hlasem. V jeho otázce jsem nacházel náznak starostlivosti a obav. Jenže kdo by se obával a strachoval o někoho, jako jsem já? Neubránil jsem se tomu, abych se neotočil za sebe, zdali tam někdo není. Ale nebyl. Musel mluvit na mne. Mělo mi to být jasné ihned od začátku, ale já tomu nemohl uvěřit. Nebo nechtěl?

Přišlo mi, že jsem neodpovídal již dlouho. Jenže odpověď na jeho otázku by byla složitá a já ji určitě neměl v plánu vyprávět neznámému muži v autě, které si náhodou jelo kolem. Tak jsem jen pokrčil rameny a snažil se nenápadně utřít tváře, na kterých se mísily mé slzy s kapičkami jemného, ale vytrvalého deště.

"Jak se jmenuješ?" položil mi další otázku. Viděl jsem, jak svými prsty odepnul bezpečností pás a pomalu ho pouští za sebe.

"L-louis," mírně jsem se zakoktal, když jsem viděl jeho pohyb. Snažil jsem se mluvit nahlas, aby zvuk nesoucí krajinou mé jméno dolehl i k jeho uším. Sice jsem už neměl co ztratit, ale přesto mi jeho gesto nahánělo strach. Dávalo totiž jasně najevo, co se chystá vzápětí udělat. A také to udělal. Otevřel dveře od auta a vystoupil ven do deště. Zabouchl je za sebou a rozešel se ke mně. Překvapila mě jeho výška. Oproti mně musel být opravdu vysoký. I když… já vždy patřil k těm nižším.

Došel až ke mně. Viděl jsem na něm, jak moc se snaží, aby mne svými pohyby nevylekal. Kontroloval každý svůj krok, aby nebyl příliš prudký a já z něj tak neměl strach. Opatrně si přede mne dřepl.

"Takže… Louis," vyslovil mé jméno. Nevím proč, ale z jeho úst znělo úplně jinak, než jsem byl zvyklý. Každý jej doposud jen nechutně plival ven z úst, ale on… řekl ho příliš měkce.

"Co tu děláš? Proč tu mokneš a raději nejdeš domů?" položil mi v podstatě jednoduché otázky. Konečně jsem se zadíval do jeho tváře. Ostře řezané rysy obličeje, ke kterému se jeho dlouhé vlasy jen a jen hodily, měl stáhnuté do přívětivé a zároveň zvědavé grimasy. Plnými rty se lehce usmíval, ale nepřeháněl to. Jeho úsměv byl zcela adekvátní k situaci. Barvu jeho očí jsem pořádně neviděl. Byly tmavé, ale ne moc.

"Nemám domov," zamumlal jsem, když jsem svůj pohled sklopil z jeho tváře k zemi.

Ucítil jsem jeho ukazováček na své bradě, kterou mi nadzvedl vzhůru. Díval se mi do očí a já mu trošku roztěkaně pohled oplácel.

"Jak dlouho?"

"Jak dlouho co?" nakrčil jsem nechápavě obličej a uhnul pohledem. Věděl jsem, co myslí. Lehce jsem ucuknul hlavou. Pochopil a svůj prst z mé brady stáhnul.

"Jak dlouho nemáš domov?" Tentokrát to byl on, kdo svůj obličej znetvořil grimasou. Ano, v jeho případě se jiné slovo nehodí použít. Připadalo mi to pro něj tak nepatřičné. Ne, že by tak vypadal ošklivě, to ani zdaleka. Jen mu nepříslušely obavy o mne. Neměl by se zajímat.

"Pár hodin," opět jsem zamumlal a zabořil svůj obličej do paží položených na kolenech.

"Nemůžeš tu zůstat," řekl jemně. "Nastydneš," dodal pak jako důvod, když viděl můj nesouhlasný pohled. V mysli jsem se musel uchechtnout. Zdraví bylo to poslední, co mne zajímalo.

"Nemám kam jít. Musím tu zůstat," tiše jsem konstatoval. Měl jsem chuť mu to vykřičet do tváře, ale nakonec jsem byl schopný jen šepotu. Nemohl jsem na něj křičet. Ne, když mi prokázal takovouto vstřícnost. Prokázal mi zájem.

"Nemusíš," řekl. "Můžeš jít se mnou," s lehkým úsměvem vypustil ze rtů něco tak troufalého. Nabídl mi právě úkryt před bouřkou, nebo se mi to jen zdálo? Viditelně jsem se zarazil. Nečekal jsem nic takového. Měl jsem z něho strach. Co ode mě ten člověk vlastně chce? Nikdo by mi přece něco takového nenabídl jen tak. Co po mně bude chtít? Myslí mi probleskla vidina toho, jak mé mrtvé tělo leží s četnými zraněními někde v příkopu, dost možná i znásilněné.

Nejspíš poznal, nad čím přemýšlím. "Nechci ti ublížit. Chci ti pomoct. Nemůžeš být o moc starší než já, dost možná jsi i mladší. A někdo takový nemá co dělat na ulici. Máš mít celý život před sebou a ne mít strach z toho, kde zítra budeš bydlet a co budeš jíst." Odmlčel se. Přemýšlel. A to vlastně i já. Přijmout nebo ne? Sice právě řekl, že mi neublíží, ale… no, pokud bych slovíčkařil, řekl jen, že mi nechce ublížit. Mám v tom hledat rozdíl? Raději ne.

"Kolik ti je?" položil mi další otázku.

"Osmnáct," odvětil jsem. Něco uvnitř mě mu chtělo vmést do tváře, že je tomu tak právě až dnes, ale dokázal jsem udržet svá ústa zavřená.

"Takže mladší," usmál se sám pro sebe. "Je mi dvacet," dodal potom na vysvětlenou. "Půjdeš tedy se mnou? Vezmu tě k sobě domů." Usmál se. Upřímně, laskavě, mile. Přišlo mi, že svou nabídku bere jako samozřejmost. Mluvil o ní tak lehce, jako o počasí, jako bych byl jeho starý známý, kterého právě pozval k sobě domů na kávu.

Přemítal jsem o jeho nabídce. Moc jsem mu nevěřil, ale nakonec jsem lehce přikývl hlavou. Kdyby mi chtěl ublížit, ať si to klidně udělá. Nemám co ztratit. Můj život se ode dneška zdá být ještě bezcennějším, než jakým byl.

Natáhl ke mně svou dlaň. S váháním jsem ji přijal a svěsil nohy dolů z lavičky. Vedl mě k autu, kde mi otevřel dveře spolujezdce a nechal mne nastoupit. Pak je za mnou gentlemansky zabouchl.

"Kdo jsi?" zeptal jsem se jej nechápavě, když i on nastoupil, jakmile obešel celé auto dokola a usedl na své místo řidiče. Nevěřil jsem, že by ke mně některý člověk mohl být tak laskavý. Tohle vše se mi teď musí zdát. Musí to být další z mých snů. Krásný, ale nereálný.

"Ou, promiň," lehce se zasmál. Měl krásný smích. Málem by jím nakazil i mne, měl-li bych lepší a aspoň o trochu radostnější náladu. "Zapomněl jsem se představit. Jsem Harry, Harry Styles."

***

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama