Vzdálená láska - 1. kapitola

27. října 2016 v 16:43 | Makkakonka |  Vzdálená láska

Fandom: 1D | Pár: Larry Stylinson | Žánr: slash | Upozornění: 15+ | Autor: Makkakonka


***
Naše přátelství s Harrym bylo dlouhé a pevné. Když jsem se nad tím zpětně zamyslel, zjistil jsem, že za posledních pár let nebylo dne, kdybychom se s Harrym neviděli nebo si aspoň náš den neosvěžili společným telefonátem.

Někteří lidé mohli pouto mezi námi považovat za zvláštní a nevhodné pro dva chlapce, ale mi za něj byli rádi. Věděli jsme, že tu pro nás ten druhý vždycky bude, že máme člověka, který by nás neodsoudil ani tehdy, když bychom se přiznali k několikanásobné vraždě. Mnohdy jsme tomu, co nás propojovalo, nerozuměli ani my dva. Cítili jsme to však každým coulem našich těl i duší.

Bylo tedy samozřejmé, že pro nás Harryho odjezd na vysokou bude zkouškou. Velkou zkouškou, která nám ukáže, jak moc jsme hodni vlastnit ono kouzelné pouto. Jestli bude ještě pevnější či se roztrhne vedví, je jen a jen na nás. A já věděl, že mi velmi záleží na tom, abychom ho udrželi.

Nemínil jsem o Harryho přijít. V žádném slova smyslu. Na to mi byl příliš cenný. Často jsem se přistihl, jak ho v mysli srovnávám se Stanem a jak se pozastavuji nad tím, že mnohem více mých myšlenek v dobách osamění je věnováno mému nejlepšímu kamarádovi. Neměl by být můj přítel na prvním místě?

Později jsem se však vnitřně přesvědčoval o tom, že je to takhle absolutně normální, vzhledem k nastalé situaci. S Harrym jsem se znal od dob, kdy ještě ani jeden z nás neuměl číst a psát. Společně, bok po boku, jsme strávili téměř patnáct let našich životů. Společně jsme přečkali období, ve kterém jsme si mysleli, že nám nikdo kromě toho druhého nerozumí. Období, ve kterém jsme zkoušeli kdejaké věci. Období, kdy jsme poprvé pocítili sílu první lásky. Období, ve kterém jsme se postupně měnili z mladých kluků do dospělých mužů.

Stana jsem potkal teprve před pár dny. Sice jsem už od našeho prvního společného rozhovoru měl pocit, že ho znám roky, možná snad i dokonce déle než Harryho, ale to nic neměnilo na tom, že skutečnost byla mnohem jiná. A teď, po necelém týdnu našeho společného soužití pod jednou střechou, jsem poprvé pocítil první pochyby o tom, zdali mé rozhodnutí o společném bytě nebylo moc unáhlené.

Kdykoliv jsem během posledních pár dní trávil svůj čas se Stanem, podivoval jsem se nad tím, ke komu jsem se to nastěhoval. V mnoha okamžicích jsem ho nepoznával. Avšak mé růžové zamilované brýle, které hrdě seděly na mém nose, mi nedovolovaly zaregistrovat nebezpečí, do kterého jsem se bezhlavě hrnul. Byl jsem naivní, když jsem věřil, že láska na první pohled může fungovat? Lze se do někoho doopravdy zamilovat bez toho, aniž bychom věděli, kým ve skutečnosti je? Jaké je srdce a jaká je jeho mysl? Já si tehdy myslel, že ano.

***

Drobný brunet něco rozmrzelého zamumlal a převrátil se v posteli na druhý bok. Zamotal se do bílých peřin a měl v plánu nerušeně pokračovat ve svém spánku. Třísknutí vchodových dveří mu to však nedovolilo. Se zamručením nadzvedl hlavu a rukou po slepu zašmátral na noční stolek pro mobil, který následně rozsvítil a podíval se na hodiny. Když zjistil, že je půl třetí ráno, mrzutě sebou plácl zpět do peřin a na pár sekund se zadíval nahoru, kde se nacházel strop. Pak se vyšvihl do sedu a spustil nohy dolů z postele. Bosými chodidly se dotkl studené země a ze svého klína odhodil bíle povlečenou peřinu.

"Lou?! L-lou!" zakřičel chraplavý hlas značící opilost přes celý byt. "Už jsem… do-doma!" Opilecké škytnutí na konci jen podtrhlo celou Louiho představu o tom, jak musí být Stan opět ztřískaný. Od té doby, co spolu bydlí, je to už potřetí. A to spolu nebydlí ani týden.

Vzhledem k tomu, že Stan dělá svoji práci většinou doma, může si dovolit chodit do klubu klidně i přes týden. Louis ani pořádně nevěděl, co byl zapíjet dneska, protože jak si stihl ve dvou předchozích případech všimnout, Stan je schopný alkoholem oslavovat i to, že se ráno probudil.

"To vím, i kdybych nechtěl," zabručel si Louis sám pro sebe. Rukou si frustrovaně prohrábl své oříškové rozčepýřené vlasy a s tichým ťapkáním bosých noh se vydal pryč z ložnice. Na rozdíl od svého přítele musí brzo ráno vstávat a jít do práce, kterou se mu podařilo sehnat jen pár bloků odtud. A to v podstatě jen díky Harrymu.

Louis totiž pracuje v pekárně, kam Harry chodil téměř celou střední na sobotní brigády. Sice nemá k pečení žádný vztah a doma při vaření je schopný spálit cokoliv, ale naštěstí s ním měla šéfová slitování a nechala ho pracovat u kasy a jako obsluhu zákazníků, kteří si své pečivo vychutnají i s kávou či čajem přímo v prodejně. Když je nejhůř a musí jít pomáhat dozadu do výrobny, tak maximálně zdobí nově vzniklé pečivo a zákusky různými krémy. A on je rád za to, že vůbec nějakou práci sehnal.

Brunet mírně zrychlil znavený krok, když z chodby zaslechl duté třísknutí skla spojené s dopadem vázy na linoleovou zem. Lehce zaklel nad vidinou toho, jak bude muset uprostřed noci uklízet skleněné střepy.

Když otevřel dveře na chodbu, naskytl se mu pohled na jeho přítele, kterého pod paží držel jeden z jeho kamarádů. Louis ho viděl jen jednou a to tehdy, když je Stan vlastně seznámil. Pokud si Louis dobře pamatoval, jmenoval se Nick a byl to v podstatě stejný kalič jako Stan. I když podle toho, co nyní viděl před sebou, Nick vydržel o něco víc.

"Sorry, Lewisi. Trochu to přehnal," ušklíbl se na Louise a sundal si Stanovu ruku ze svého ramene. Mírně se přitom zakymácel. Pak do Stana mírně drknul a ten s opileckým chichotáním přistál na Louim, který měl co dělat, aby tíhu Stanova těla ustál.

"Loui, prdelko, chyběl jsem ti?" zasmál se Stan do ohbí Louiho krku, za který se věšel rukama.

Louis to beze slova přešel. Hodil po Nickovi neutrální pohled. "Díky," kývl hlavou. "Ale už bys měl taky jít."

Nick se mírně zamračil, pak se však nemotorně otočil a vyšel ze dveří. "Tak se tu měj, Lewisi!" zasmál se a hlasitě zabouchl vstupní dveře od bytu.

"Tak pojď, půjdeme si lehnout," řekl Louis ke Stanovi, kterému se mezitím podařilo usnout na jednom z Louiho ramen. Když se Louis dal do pohybu, Stan jen něco zamručel, ale pak začal neochotně klást jednu nohu přes druhou.

Než však stačili odejít ze vstupní chodby, mohl Louis slyšet křik jedné z jejich sousedek. Postarší paní, která nenáviděla každého, kdo se vymykal jakýmkoliv jejím představám. A jakmile vycítila sebemenší možnost k tomu, aby někoho mohla seřvat, neváhala ani minutu.

"Chuligáni," ještě uslyšel Louis její ječivý hlas a pak následovalo zabouchnutí dveří. Hlučnější, než byla ta dvě předchozí, které měly na svědomí vchodové dveře od Stanova bytu.

***

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama