Vzpomínám. Vzpomínáš? (Drarry)

26. října 2016 v 17:54 | Makkakonka |  Jednorázové povídky (Drarry)

Vzpomínám. Vzpomínáš?

Fandom: Harry Potter | Pár: Drarry | Žánr: preslash | Upozornění: 12+ | Autor: Makkakonka


***

Vzpomínky dávné lítostí vždy mé srdce naplní,
nad ztrátou bolestí, připomínky šťastných dní.
Voda v potoce, léta plynou, čas neúprosný je,
kam poděla se radost, tam mé mládí se skryje.

Tvá slova, tvůj hlas, zní v mých uších zas a zas,
tvá tvář, pamatuji si ji jako by to bylo včera.
Dva smaragdy v očích, havran barví tvůj vlas,
těmi mechy, všiml jsem si, zdobí se i tvá dcera.

Řekni, zdali skončit to takhle mělo, sám nevím,
co je správné už, však stále jsem vězněm tvým.
Tápu, ruce v klepetech, mým pánem strach,
čest zpětně položil jsem na opačný konec vah.

Sám jen jsem, však ty mě v srdci hřeješ dál,
stár okamžik náš poslední, kdy spolu jsme byli,
to zpupný jsem byl, dle daného partu hrál,
pláč už nic nezmění, jen vzpomínky mi zbyly.

Rod do popředí stavěl jsem, jméno, dostát cti,
nyní však v kronikách o zániku našem libě čti.
Nedokázal jsem na tvých stínech konat zradu,
zůstal jsi ve mně, už pyšně nezdvihám bradu.

Střepů zrcadel zbavuji se denně, nepukají však,
to vztek rozbíjí je za mě, klouby rudou ztrácejí.
Mé přání zapomenout, vzlétnout jako pták,
nesplnitelné je, bláhové, uvíznul jsem v závěji.

Pohled do tváře mé nutí ve mně vztek plát,
sám sebe nenávidím, jak jsi mě mohl mít rád?
Odpor k sobě samému, ten zevnitř mě sžírá,
má pleť bledne, je jako mrtvá, neživá, tak sivá.

Ničím sám sebe, nejraději zemřel bych již,
bolest v hrudi, světlo pryč a v oknech mříž,
uzavřen v bdění, spánek přestal spánkem býti,
stejně tak změnilo se v očích mých jídlo i pití.

Rád se vracím do dob, kdy mládi jsme byli,
kdy věčné nesváry a rozepře kryly naše city,
pak však jeden večer, náhodou oba jsme pili,
hádky pryč, polibek chráněn hvězdnými svity.

Černý satén přikrývek, to jemu cti se dostalo,
halil nás, když dechy naše mísily se s touhou,
z vášně jedné noci ale mnohem více povstalo,
ony měsíce měnily se s tebou v chvíli pouhou.

Tvůj úsměv stále před očima mám, jedinečný,
okouzlující, jako všechno tvé, jako ty sám,
s tebou já necítil jsem se nikdy více zbytečný,
však odejít musel jsem, tak kázal mi můj pán.

Nyní vím, že zvolil jsem si cestu nesprávnou,
neexistuje ale způsobu, jak volbu svou zvrátit,
zradil jsem tebe, víru, lásku nám oddanou,
čas společný nám začal se neúprosně krátit.

Pak odešel jsi neznámo kam a já tiše zůstal,
už tehdy jsem však bolest cítil, ó ten můj žal.
Srdce mé pukalo, slzy z mých očích tekly stále,
hlavně chvílích samoty, tam na té strmé skále.

Strach o tebe jsem měl, toužil jsem ti vysvětlit,
abys mé chápání znal, vše tak, jak se událo,
zisk tvého odpuštění, musel bych tě zasvětit,
desítky minut, hodiny, času by nás to stálo.

Neměl jsem však možnost, opravdu jsi odešel,
můj pán hledal tě, dokud hon z toho nevzešel.
Celé ty měsíce, kdy neměl jsem o tobě zprávy,
vynahradil mi osud toho dne, kdy vřeštěli pávy.

Tvá tvář, jindy tak líbezná, nyní zohavena byla,
přec poznal jsem tě, chtíc, aby lež má tě kryla,
živý byl jsi, ten den naděje na štěstí mi svitla,
avšak z rázu zhasla zas, když kletbu tiše špitla.

Další týdny utrpení nastaly mi, opět zmizel jsi,
a já v hloubi stále doufal, že stojíš o vysvětlení,
ten odpor ve tvé tváři však, když spatřil jsi mě,
už tehdy jasně děl navždy, hlupáku, ztratil jsi mě.

V máji, v měsíc před osmnáctým rokem mým,
vrátil ses, leč rozum mi říkal, že jen hloupě sním,
když jsem myslil, že dobrá zpráva to pro mě jest,
ten den mi byl osudným, mně nesl krutou zvěst.

Sešli jsme se znovu tam, kde slast jsme prožívali,
tehdy však jen bolest zachvacovala naše srdce,
nenávist, vztek, chlad, lítost, tak jsme křičeli,
pak však náhle, spolu, oba čelili jsme smrtce.

Když před ohněm jsme utekli, ani nepodíval ses,
jak štěstí, že tě mám, rozjasnilo strhanou tvář,
beze slova ke mně odešel jsi v černočerný les,
čelit smrti chtěl jsi, zjistit zdali příběh není lhář.

Ten zarostlý obr, kterého jsem tolik nenáviděl,
přinesl tě poté v náručí, nehybného, mrtvého,
přál sis snad, abych tě tak viděl? To můj úděl?
Nikdy neviděl jsem pána tak živého a hrdého.

Otázka na mě později nevybíravě padla,
a já, ve víře ztráty, činil jsem dle citů svých,
jak má matka na srdce mé vždy kladla,
bez naděje, za zbytkem jít byl velký hřích.

Radost i smutek stihly mne v okamžiku,
kdy jsi skrytý pod svým pláštěm prchal,
aby ses odvážně postavil svému protivníku,
na jehož straně i já, vůl, nyní hloupě stál.

Srdce trhalo mi na kusy to úmorné vědomí,
že svojí chybou úplně přišel jsem o tebe,
myslel jsem, že srdce mé se nikdy nezlomí,
však pletl jsem se, netušil, co ještě osud svede.

Když zvítězil jsi, šťasten jsem i za tebe byl,
tys však jen nevraživě zíral na mě, já byl cíl,
pochopil jsem, že už není cesty zpět, k nám,
do tvého života přestal jsem být zcela zván.

Ještě větší kudlu do zad, bolest, však bodl jsi mi,
když zrzavou hledal jsi mezi těmi hlavami lvími,
tu pak za pas přitáhl sis k sobě, ke svým rtům,
a jako natruc, políbils ji, předhodils mne psům.

Od té chvíle neviděl jsem tě, roky přešly už,
z chlapce mého mladého stal se již dospělý muž.
Snubní prsten zdobí tvůj prst, tvůj bok choť,
dítě ve tvé náruči křičí, i ty další dvě si zkroť.

Mně žal zbyl, ten bol, smutek, lítost a pláč,
sám už ani nevím, kdo vlastně jsem, co jsem zač.
Jako na nestvůru shlížím na sebe v zrcadlech,
jsem jí? Nejsem? I tak však drcen v kusadlech.

Druhý břeh volal jsem dříve i několikrát denně,
marné pokusy, všechny do jednoho jen selhání,
nic nepomáhá mi z propasti, bolest mám v ceně,
za zradu lásky, citů, za své neuvážené jednání.

Řekni, myslíš na mě také aspoň občas, chvíli?
Nebo snad jen rodině a přátelům věnuješ píli?
Nevzpomínáš na mne? Ani trochu? Ani matně?
Nedivím se. Nač? Přec udělal jsem toliko špatně.

Nejvíce mě mrzí, že jsem ti nikdy nic nevysvětlil,
to však asi můj úděl, litovat, do konce mých sil.
Cítím ale, že už to přichází, už jich moc nezbývá,
vidina dalšího černého zítřka zdá se tak mizivá.

Do posledního výdechu budu tě mít v srdci,
věz, miloval jsem tě, nic víc už od světa nechci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 27. října 2016 v 9:05 | Reagovat

Prostě nádhera...

2 Makkakonka Makkakonka | 27. října 2016 v 10:34 | Reagovat

[1]: Děkuji mockrát! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama