It's just a life - 1. kapitola

11. listopadu 2016 v 20:00 | Makkakonka |  It's just a life

Žánr: fantasy | Upozornění: 12+ | Autor: Makkakonka


***

Lidé jsou zvláštní. Vždy jsem to věděla a nynější chvíle mi to jen skvěle dokazovala. S rukama hluboko v kapsách jsem si to rázovala lesem a snažila se ignorovat mužskou postavu, která mě rychlým krokem následovala. Nevadilo jí, že schválně porušuji plynulost svého kroku nenadálým zrychlením chůze či umanutým zastavením na místě.

Od té doby, co jsem na něj narazila, se toho změnilo až moc. Nové věci přicházely ve větším měřítku, než jaké jsem byla schopná pojmout. Nové pocity kypěly uvnitř mého srdce a zatemňovaly mi mozek. Neměla jsem v úmyslu svůj myslící orgán tak lehce vydat napospas nějakému klukovi, ale pomalu se tak stávalo a já tomu nikterak nedokázala zabránit.

Myslela jsem si, že něčeho podobného nejsem schopná. Překvapovala jsem sama sebe. Ať už tou rozporuplností, která byla k zbláznění nebo tím, jak se mé tělo vymykalo tomu, čemu jsem říkala sebekontrola. Má mysl ani mé srdce - pokud jsem tedy nějaké vůbec měla - mě neposlouchaly a dělaly si vše, co se jim zlíbilo. Zdaleka však ne to, oč jsem je žádala.
Nyní jsem opět bojovala sama ze sebou. Měla jsem chuť se otočit a to dotěrné lidské stvoření uškrtit. Jestliže jsem měla považovat za náhodu naše druhé setkání, za kterým následovala spousta dalších, musela být náhoda i tohle.

V hloubi sama sebe jsem však věděla, že ačkoliv jsem si kdysi podobné móresy zakázala, byla všechna naše setkání mojí chybou. Nechtěla jsem to tak, leč jsem tehdy schválně sledovala jednoho z mnoha natolik, až si mě všimnul. A poté ho vyhledávala znova a znova.

Zvuk křupnutí větve někde za mnou mě donutil otočit se a věnovat chviličku ze svého času té mužské nicotnosti za mnou. Dobře, možná on sám o sobě nicotný nebyl, avšak já se neustále přesvědčovala o tom, že pro mě nicotný je. Snažila jsem se přesvědčit o tom, že mi na něm vůbec nezáleží, že se mi vůbec nezačal zarývat pod kůži. Snažila. Ale nešlo to. Proč jinak bych za ním neustále lezla?

Snažila jsem si namluvit, že jsem to nebyla já, kdo za ním dnes zašel a vynutil si jeho pozornost. Že důvodem, proč se teď plouží za mnou, protože jsem zase milostivě ubrala na rychlosti svých kroků, není moje rozhodnutí, ale jeho.

Celou cestu mě však zaráželo jeho mlčení. A nejen celou cestu, ale také každou chvíli, kterou jsme spolu z mojí iniciativy trávili. Nikdy se mě na nic neptal. Sledoval mě svýma pronikavýma očima, jako by četl v otevřené knize, avšak nechápal slova v ní napsaná, jakoby neznal jazyk oné knihy a to ho ještě více fascinovalo a dodávalo mu to novou vervu, kterou vkládal do snahy naučit se onomu jazyku.

Mohla jsem cítit jeho oddanost. Měla jsem pocit, že kdybych mu rozkázala, aby skočil ze srázu, který byl po naší pravé straně, on by to udělal a ještě by mi za můj rozkaz poděkoval. Věděl, že jsem jiná. I když jsem mu tehdy neodpověděla na jeho otázku a jen ho hrubě obešla, věděl to. Neznal způsob, jakým jsem jiná. Nevěděl o mé podstatě zhola nic. Avšak fakt, že nejsem jako on, mu znám byl a byl to dokonce on, kdo na něj sám přišel.

Jak? Nechápala jsem to. Jako jednu z dalších věcí na tomto světě jsem to nechápala. Jestliže on sám byl naprosto normální, jak potom mohl poznat moji odlišnost? A jestliže nebyl typickým příkladem člověka, kým tedy byl? Stejně jako on o mně, ani já jsem o něm nevěděla téměř nic. Znala jsem jen jeho tvář a několik málo rysů z jeho povahy. Ale kolik jsem toho o něm mohla zjistit z pouhého pozorování? Nevím nic o jeho minulosti, snech, přáních či budoucnosti, kterou se ubírá. Neznám jeho základy, na kterých staví svůj život, neznám jeho povahu, stejně jako on nezná moji.

Možná je tomu tak dobře. Kdybychom o sobě věděli vše, už bychom tu nemuseli kráčet po lesní pěšině jako dvě husy. Za sebou, potichu.

Mám-li být upřímná, moje nevědomost mě ubíjela, avšak lákala zároveň. I tato skutečnost nejspíše přispívala k tomu, že jsem o jeho osobu neztratila zájem. Něco ve mně bylo naprosto spokojené, když jsem zaregistrovala jeho oči na mém těle. Tetelilo se to blahem. Netušila jsem, co to je. Nazvala bych to posedlostí. A to nevedlo k ničemu dobrému.

Nedokázala jsem se oprostit od jeho přítomnosti. Jeho tělesná vůně mi přišla jako to nezajímavější, co jsem kdy mohla cítit. Jeho osobnost byla něčím nepoznaným, co mě svojí tajuplností přitahovalo. Mohla jsem si neustále říkat, že je třeba skoncovat s tímto vším. Zákazy, které jsem si dávala, jsem s radostí dennodenně porušovala.

Nemohla jsem pochopit, že i on je mojí osobou nejspíše natolik zaujat, že mě od sebe ještě neodstrčil. Mohl mne přece vyhodit ze svého života a nemusel se teď dobrovolně ploužit za mnou. Nebo nemohl? Byla to jen další věc, kterou jsem si nechtěla připustit? Mohla bych jím být natolik posedlá, že bych nedokázala přežít jeho odchod z mého života? Chtěla jsem ho z něj vůbec pustit?

Zmatenost, která mnou kolovala, byla snad nejsilnější pocit, který jsem kdy zažila. Svojí rozsáhlostí mě nutila k zvláštním činům a slovům. Vždy jsem si říkala, že to dělám jen proto, že se už konečně potřebuji rozhodnout, avšak opak byl pravdou. Své činy jsem s radostí opakovala, protože onen tetelivý pocit uvnitř mě byl velmi rád za každé opakování mých skutků.

To, čím jsem se uvnitř během několika posledních dní stávala, bylo děsivé. Děsivé, přesto však zajímavé a okouzlující. Fascinovalo mě to. Problémem však zůstávalo i to, že mne fascinoval i on. A tyto dvě fascinace byly dle mého navzájem propojeny a jedna byla příčinou té druhé.

Chtěla jsem se jich zbavit. Stejně jako jsem k nim najednou přišla, by mohly i najednou společně z mého života odejít a nechat mě na pokoji. Mohla bych se tak opět zabírat svojí divokostí, nezkrotností a neobyčejnou touhou udělat ze své života velké něco, i když vím, že mi bylo dáno, abych s ním nemohla udělat zhola nic.

Věděla jsem, že existuje způsob, jakým bych se mohla vrátit do starých kolejí. Avšak nechtěla jsem ho využít. Ať už proto, že jsem se ještě stále zcela nepamatovala z toho, co se mi - v mém měřítku - vcelku nedávno podařilo udělat, ale také proto, že jsem ještě nebyla připravena upustit ze své drogy, kterou nebyl nikdo jiný, než Brian. Ten kluk plahočící se za mnou.

***

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama