It's just a life - 2. kapitola

11. listopadu 2016 v 20:02 | Makkakonka |  It's just a life

Žánr: fantasy | Upozornění: 12+ | Autor: Makkakonka


***

Měla-li jsem někdy pocit, že se sama v sobě vyznám a nikdy tomu nebude jinak, klamala jsem, protože nyní jsem se v sobě nevyznala už vůbec. Zvláštní pocity vířily v mém nitru a neměly v úmyslu mě v brzké době opustit. Aspoň takový byl můj dojem ze situace.

Ani v nejhorších snech mě nikdy nenapadlo, že se někdy dostanu do takovéto situace. Že budu schopna propadnout do osnov pavučin lidského druhu. Avšak nechala jsem se do nich zaplést a omámit se jejich kouzly.

Lidé pro mě vždy představovali smysl života, ale úplně jiným způsobem, než jaký my má mysl vnucovala teď. Dříve pro mě byli jen potravou, podstatou života, bez které jsem se nemohla obejít, protože v jejich vlastnictví bylo něco, co mi dávalo sílu do života. Jejich krev putující jejich žilami byla mojí obživou a bylo mi dáno ji potřebovat tak, jako pro ně byl potřebný vzduch.

Bylo velmi zvláštní, že nyní jsem nestavila na vrchol svého potřebného žebříčku jejich krev, nýbrž Brianovu přítomnost. Připadala jsem si jako lidský feťák, který se bez své dávky drogy neobejde a udělá vše pro to, aby ji dostal. Vše, doslova. I já jsem dělala vše pro to, abych s Brianem mohla být každou vteřinu svého nekonečného života. Věděla jsem, že je to nemožné, ale nic mi nebránilo, abych po tom toužila. A tento pocit ve mne sílil neustále. Nyní mi byl něčím, díky čemu jsem se ve svém nitru rozpadala na milion kousíčků.

Řekl-li někdy někdo, že nejsme schopni cítit lásku, musel se mýlit. Protože právě ji jsem cítila, když se nyní Brianovy prokřehlé rty lehce otíraly o ty moje. Zvláštní, že? Nikdy jsem si nemyslela, že něčeho podobného budu schopná.

Divila jsem se sama sobě, když jsem začala spolupracovat. Ovládala mě touha a já ji přenášela i do svých pohybů. Nevím, jestli jsem v té chvíli byla schopná normálně myslet a uvažovat. Troufám si říct, že mi tento podivný cit zatemnil mozek.
Jedna z jeho malých částí mě nutila, abych se odtrhla od měkkých polštářků. Nedokázala jsem to. Měla jsem pocit, že někdo vzal do rukou lepidlo a nanesl mi ho na mé rty, a ty se při vzájemném doteku slepily dohromady s těmi Brianovými.

Věděla jsem, že toto není správné. Až moc dobře jsem to věděla. Věděla jsem to už tehdy, když mě jeho osoba, aniž by o tom věděla, donutila zůstat zde o něco déle. A teď, když jsem sama sebe začala přesvědčovat o tom, že je nejvyšší čas odejít pryč z Topeky a Kansasu celkově, začala jsem si uvědomovat, že jsem vše nechala zajít až příliš daleko. Nedokážu ho opustit a vím, že kdybych se přeci jen přemohla a odešla, on by mě následoval jako poslušná ovečka. Ani on by nás nedokázal oddělit od sebe.

Tento malý krok v našem vztahu byl velkou neznámou v mém životě. A já netušila, zdali mám chuť hledat řešení složité rovnice, která by mi ukázala, jaká je vlastně skutečná podoba mého písmenka. S celou svojí zmateností jsem hleděla do očí, které se ke mně neustále skláněly a zkoumaly každičký malinký píď mého obličeje.

Po chvíli však udělaly něco, co jsem nečekala. Sjely svojí vševědoucností k mému krku a po pro mě nekonečně dlouhém okamžiku se na stejné místo umístily i Brianovy rty. Jedna má část uvnitř mě předla blahem, ta druhá ovšem tiše vrčela na dobyvatele a snažila se ho zahnat něčím, co nikdy nemohlo fungovat. Vysílala totiž pobouřené myšlenky, avšak ty nikdy nemohly překročit stěnu mé hlavy.

Nemohla jsem s danou chvílí nic udělat, jelikož jsem uvnitř bojovala sama se sebou. Svoji chybu jsem si uvědomovala mnohem více, než kdykoliv předtím a balancovala jsem na tenké hraně mezi propastí, do které jsem mohla spadnout a která nesla jméno láska, a mezi záchytnou stěnou, která by mi pomohla ujasnit si své myšlenky a možná by mě donutila k útěku.

On sám však rozhodl za mě. Nebo mi přinejmenším pomohl rozhodnout se správně. Když se totiž mého krk dotkly i jeho zuby a začaly konat svoji práci, uvnitř mě se něco změnilo. Něco křehkého se zlomilo a přepadlo to na jednu misku vah, která se pod nenadálou větší tíhou překlopila dolů a vyvedla vše z předchozího balancování na hraně.

Jako bych vzdáleně slyšela její třísknutí, když pod větším objemem klesla dolů a třískla o podložku. Jako by se zvuk převážení rozléhal mým vnitrem jako alarm hlásící, že je čas utéct před pohromou. Jako by mi byla dodána síla, která mě donutila odstrčit od sebe mužnou hruď a s lítostí v očích se zadívat na člověka stojícího přede mnou.

Měla-li jsem srdce, tak právě muselo zběsile tlouct o můj hrudní koš. Co jiného by mohlo být tím otřesným zvukem, který mě nutil myslet si, že mi za chvíli zůstane na hrudi nepříjemná díra po něčem, co dříve skrývaly mé kosti a nyní to každou chvílí muselo vyletět ven? Probít si cestu skrz křehké překážky?

Myšlenka na to, co jsem to vlastně udělala, mi blikala v hlavě, když jsem běžela pryč hnána svým strachem. Nevím, zdali jsem se bála sama sebe, nebo jestli jsem se pouze bála toho nového, co se sypalo na mou hlavu a ovlivňovalo mé srdce natolik, že jsem přestávala být tím, čím jsem být odjakživa chtěla. Neprostupnou ledovou bytostí, která je hrdá na sebe a své činy, která se nenechá ničím ovlivnit a jejímž jediným smyslem života bude přežívat z nechtěných darů lidí, se kterými bude nucena žít.

***

3. KAPITOLA
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama