Mission: Tomlinson - 15. kapitola

27. listopadu 2016 v 18:41 | Makkakonka |  Mission: Tomlinson

Mission: Tomlinson

Fandom: 1D | Pár: Larry Stylinson | Žánr: slash | Upozornění: 15+ | Autor: Makkakonka


***

Harry hluboce polkl. Tohle není možné. Louis že by… No, zdání mnohdy klame, ale přesto… Nedokázal si představit, jak člověk jako Louis vraždí svou rodinu. Jak se jim dívá do tváře, když umírají. Vždyť to ani nejde! Stačí se podívat na to, jak moc lpí na svém psu, jaký vztah má s těmi muži, se kterými bydlí! Krátkým zatřesením hlavy Harry zahnal všechny myšlenky pryč. "Nedal jsi mi dostatek informací, jak mám tohle vědět?" namítl a snažil se také Zaynovi naznačit své strádání po informacích v mnoha oblastech Louisova života.

"Promiň mi, Harry, ale dal jsem ti vše, co jsem mohl. Beze zbytku se musíš obejít." Neupřímná omluva opustila Zaynova ústa. "Věř mi, že tvá nevědomost v jistých částech Tomlinsonova života, je potřebná. Nutná. Já o nich vím, ty se bude muset obejít bez toho. Však… Kdybys potřeboval něco velmi důležitého, stačí zvednout telefon a zavolat. Rád ti pomůžu. Neříkám, že ti řeknu vše, co budeš chtít vědět, ale řekněme, že tě určitě popostrčím správným směrem. Jak jsi možná už pochopil, Louisova smrt je především v mém zájmu."

Kudrnatý nejprve se zamručením kývl na souhlas, ale pak si uvědomil, že jej Zayn nemůže vidět, proto mu svůj souhlas vyjádřil i slovně. Jejich hovor se chýlil ke konci.

"Jo a Harry," ozval se ještě Zayn, "vím, že už jsem ti to říkal několikrát, a proto se teď budu opakovat, ale… Dej si na něj pozor a nepodceňuj ho. A taky si uvědom, že… Nerad bych přišel o někoho, jako jsi ty. Takových lidí jsem nikdy moc neměl a hádám, že ani mít nebudu. Ať už bych se tě musel zbavit já, abych dostál našim pravidlům, nebo by se o to postaral sám Louis, byla by tě škoda. Opravdová škoda. To… mi věř." Zasmál se nad tím, když si uvědomil, kolikrát za dnešek frázi věř mi Harrmu řekl.

***

Louis seděl u sebe v pokoji na zemi a zády se opíral o postel. Přímo před sebou měl na zdi zrcadlo, a tak celou dobu nepřítomně koukal do něj. V klíně mu spočívala Alexova hlava, o kterou se staraly jeho ruce. Hladily a probíraly se jemnou srstí, už ze zvyku občas zaběhly k uším, aby tam psa pořádně podrbaly. Brunet se však svému mazlíčkovi a nejlepšímu příteli nevěnoval tak, jak tomu bývalo obvykle. Vše dělal mechanicky, jak byly jeho ruce navyklé ze stereotypu těchto chvilek. Ovšem něco konkrétně na této bylo jiné. Louisovy myšlenky se od jeho návratu domů nebezpečně často zatoulávaly k tomu jednomu a samému tématu. K Haroldu Stylesovi.

Mnohokrát během dneška Louis načapal sám sebe, jak kouká s přihlouplým úsměvem před sebe a představuje si Harryho tvář nebo vzpomíná na včerejšek, a vůbec na to všechno, co s Harrym dělal. Na jejich setkání, jeho naprosto bezelstnou nabídku odvézt jej zpátky na hotel. Přemýšlel o tom, co by se stalo, kdyby se nepokusil s kudrnáčem takto sblížit. Což samozřejmě vyšlo. Ležel by teď mrtvý někde v příkopě? Tehdy o něm Harry nevěděl zhola nic. Neměl by problém mu ublížit, zabít jej.

Rytmické zaklepání na dveře vyvedlo Louise z přemýšlení. O zlomek sekundy později nahlédla do jeho pokoje hnědovlasá hlava. "Můžu?" zeptal se jemně Liam a když uviděl brunetovo přikývnutí, během kterého se na tváři modrookého muže objevil lehký přívětivý úsměv, vkročil dovnitř a zase za sebou zavřel.

"Co potřebuješ, Li?" mile se dotázal brunet svého kamaráda. Ten se zatím posadil po Louisově boku na zem a rty se mu ztvarovaly do rozněžnělého úsměvu, když se podíval na odpočívajícího Alexe.

"Rád bych si s tebou promluvil," zvedl Liam oči od psa ke svému spolubydlícímu.

"Promluvil?" podivil se Louis. "O čem?"

"O tom, co jsi nám říkal ráno…" nepříjemně se ošil Liam. Věděl, že Louis na téma minulost a cokoliv s ním spjaté mluví velmi nerad, ale měl o něj starost. Chtěl se ujistit, že je jeho kamarád v bezpečí, že mu nehrozí nic vážného. I když by lhal, kdyby tvrdil, že si to stejně nemyslí.

"Víš já… nechci, abys měl teď pocit, že tě do něčeho nutím, nebo že ti chci do něčeho mluvit. Máš právo se rozhodovat sám a já to akceptuji, ale Lou… opravdu si myslíš, že je to dobrý nápad? Pouštět si ho takhle blízko k tělu? A… eghm… teď fakt prvořadě nemyslím tu tělesnou stránku… jestli si rozumíme," slabě se uchechtl a hluboce pohlédl do brunetových očí. Nacházel v nich pobavení způsobené jeho poslední poznámkou, ale především vděk za upřímnou starost.

"Lou, já prostě jen nechci, abys zase musel utíkat. Podle toho, co si mně a Niallovi vyprávěl, tak si vlastně utíkal celý život. Nejprve před tím, do jaké rodiny ses narodil, kam patříš, potom sám před sebou, když tě donutili začít se měnit a ty jsi přirozeně nechtěl, hledal si sám sebe, a nakonec jsi utíkal před Malikovými muži, před Zaynem samotným. Byl to sice právě tenhle tvůj nekonečný útěk, který tě zavedl sem, k nám, ale opravdu si přeješ utíkat znovu a znovu? Nechceš… já nevím… to nějak ukončit?"

Bezradně a se strachem z toho, že by Louis mohl odejít z jeho života, se zadíval do těch fascinujících modrých očí. I jeho Niall měl modré oči, do kterých by se vydržel dívat hodiny a hodiny. Takové, které ho nikdy neomrzí, ovšem Louisovy oči, ty byly speciální. Nedokázal přesně popsat čím, ale každý, kdo do nich pohlédl, musel je obdivovat.

"Ukončit?" zopakoval po něm Louis a sklopil svůj pohled do klína, kde se pro změnu střetl s Alexovými tmavými kukadly. "Li, já bych moc rád. Také mě to nebaví, neustále měnit bydliště, práci, nechodit mezi lidi, bát se promluvit na prodavačku v obchodě, aby mě náhodou časem nepoznala. Navíc teď, když jsem potkal vás s Niallem. Ale ono to není tak snadné! Zayn má spoustu lidí a ti po mně půjdou, dokud nebudu mrtvý."

Zatřásl nespokojeně hlavou a prsty zabořil hlouběji do Alexovy srsti. "Nevím, co jsem si myslel, když jsem mu dovolil, aby se mi dostal do života. Když jsem věděl, a přesto jsem to dovolil… Jenže teď už není moc možností. Buďto zemřu já, nebo zemřeme s Harrym oba. On za to, že mě nedokázal zabít, a já rukou někoho jiného."

"Ale to přeci nejsou všechny," namítl Liam s drobným úsměvem na rtech.

"Ne?" ironicky nadzvedl obočí brunet.

"Ne," zopakoval po něm klidně jeho kamarád. "Ještě je tu jedna."

"A to jaká?"

"Ještě může zemřít Zayn. Tvojí a Harryho rukou. Když mu řekneš pravdu a spojíte se. Když ses o Harrym zmiňoval poprvé, říkal jsi, že ti nepřijde nemilosrdný, krutý a nechápavý jako Zayn. Možná by na to přistoupil. Tvrdíš, že teď, když tě zná, tak už tě nedokáže zabít. Je-li to pravda, určitě ti rád pomůže přežít." S těmito slovy se Liam pomalu zvedl ze země a věnoval Louisovi lehký polibek do vlasů. "Zkus o tom popřemýšlet."

***

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama