Mission: Tomlinson - 7. kapitola

27. listopadu 2016 v 18:21 | Makkakonka |  Mission: Tomlinson

Mission: Tomlinson

Fandom: 1D | Pár: Larry Stylinson | Žánr: slash | Upozornění: 15+ | Autor: Makkakonka


***

Byl to již třetí den od Harryho setkání s Louisem. Kudrnatý se rozhodl dát své noze po všechny tři dny oddech, navíc mu to skvěle zapadalo do plánů. Takhle bude více přirozené, až se Louise pozve ven. Ano, přesně to měl v plánu. Kdyby mu volal hned druhý den, pravděpodobně by mu připadal vlezlý, plus by mu Louis určitě na pozvání nekývnul už jen díky tomu, že byl obeznámen s Harryho stavem. Zatím si s brunetem vyměnil jen pár nezávazných zpráv.

Harry právě znuděně přepínal kanály na drobné staré televizi nacházející se v rohu pokoje, když mu začal vyzvánět mobil. Kudrnatý muž se s nelibostí natáhl na druhý konec postele, kde svůj telefon nechával válet. S podmračeným výrazem se zadíval na jméno volajícího. Na tuto osobu vážně neměl náladu. V koutku duše věděl, že byl především zklamán z toho, že mu nevolá sám Louis, ale potom si musel v duchu vynadat. Měl by vědět, že Louis nebude patřit k těm, co udělají první kroky sami. Neochotně hovor přijal.

"Zayne?" zamumlal do telefonu opíraje se zády o čelo staré rozvrzané postele.

"Harolde," uslyšel Zaynův hlas, jak vyslovuje jeho jméno. Rozverně, přesto však s vážným podtónem. "Jak se máš?" zeptal se Zayn a aniž by čekal na Harryho odpověď, pokračoval. "Slyšel jsem o tvém skvělém setkání s Tomlinsonem. Jen doufám, že ses nezranil doopravdy, to by bylo smutné… Víš, že pracovní úrazy neproplácím. Ale obětovat takový kousek sebe sama… nevěděl jsem, že to bereš až tak vážně," zasmál se. Po celou dobu si pohrával s každým slovem na jazyku.

Muž na motelovém pokoji hluboce polkl a pečlivě si rozmýšlel slova, která vypustí z pusy. Sice mu nebylo příliš jasné, jak se o tom Zayn mohl dozvědět, ale na druhou stranu… jeho lidé byli všude. Kdo ví, kdo je viděl. Ale nešlo ani vyloučit možnost, že by Zayn nechával Harryho při práci sledovat. Ale proč? Nikdy předtím to neudělal. To mu snad nevěřil? Nebo pro něj bylo zničení Louise až tak důležité, že by si to musel ještě takhle pojistit?

"Náhoda pozměnila mé plány, Zayne, avšak takhle je to snad ještě lepší, než jsem původně smýšlel. Mám víc důvěry a možností…" mluvil pomalu do telefonu, jak si dával záležet na volbě každého slova.

"S tou důvěrou bych si nebyl tak moc jistý, Harolde," zlověstně pronesl Zayn a z pozadí bylo slyšet, jak se zády opřel o své kožené křeslo. "Myslím, že našeho Louise podceňuješ," pronesl a Harry rozeznal zvuk ušklíbnutí. "Dej na má slova, Harry, vím, co říkám."

Kudrnatý muž se do telefonu zamračil, ale pak svorně kývl hlavou zapomínaje na to, že jej Zayn nemůže vidět.

"Nic neslyším, Harry…" podotknul Zayn hořce.

"Ano, budu na ně brát zřetel," hlesl Harry.

"Fajn," změnil Zayn obratem tón svého hlasu, ale jen na tohle jediné slovíčko. Dále opět pokračoval striktně, s podtónem výhružky. "Pohni zadkem, čas ti běží. Nerad bych, aby za tebe musel dokončovat práci někdo jiný. To by mne mrzelo. A věřím, že tebe taky. Litoval bys, že jsi to nezvládl. Věř mi, že na splnění tohoto úkolu mi záleží více než na čemkoliv jiném. Nezklam mne." Zayn se na chvíli odmlčel, než pokračoval. "Chci se po dnešku dozvědět, že ses s Tomlinsonem znovu viděl, jasné?"

"Jasné…" odsouhlasil nelibě Harry. Ano, Zayn jej opravdu hlídal.

***

Od konce Harryho telefonátu se Zaynem uplynulo již několik desítek minut. Kudrnatý za tu dobu nebyl schopen dělat nic jiného, než ležet na zádech na posteli a na břiše si neustále hrát s mobilem mezi prsty, různě ho otáčet a u toho stále přemýšlet, jakým nejvhodnějším způsobem hned získat Louisovu společnost. Během toho se toulal svými myšlenkami všude možně po případu, který nyní řešil. Bylo tu pro něj mnoho otazníků, spousta nevyplněných mezer. Nechápal Zaynovu potřebu se roztomilého bruneta zbavit. Ano, po několika tichých hádkách, které proběhly v kudrnáčově hlavě, se už nebránil Louise nazývat roztomilým. Ten chlap si jej získal. A to se viděli maximálně hodinu.

V souvislosti s Louisem toho také mnoho nechápal. A především nechápal sebe. Měl by plnit svou povinnost, jeho jediným zájmem by mělo být splnění cíle. Nikdy dříve takhle nad svými obětmi nepřemýšlel. Bral jejich zničení jako holý fakt. Nyní to přisuzoval nedostatku informací, který mu Zayn poskytl, Louisovým podivným narážkám na minulost, tomu psovi - Alexovi, který u něj probudil zájem o brunetův postoj plný náklonosti k pouhopouhému zvířeti. A možná… ano, musel připustit, že Louis v sobě má jisté kouzlo.

Před modrookým brunetem tu byla spousta krásných mužů, která mu prošla rukami. Nikdy si ale nepřipustil ani špetku pochybností při jejich zabíjení. Neuronil ani jednu imaginární slzu, ale teď… když si přestavil, jak na Louise míří pistolí a plive mu pravdu do obličeje… cítil se špatně už teď. Začínal pochybovat o tom, jestli to dokáže. Ale nápad vzít tento případ jako vlastní zkoušku se mu vlastně zamlouval. Dokáže-li se vypořádat s modrookým Tomlinsonem, dokáže potom snad vše.

S povzdechem vytočil Louisovo číslo a přiložil si mobil k uchu. Musel počkat několik tichých tónů vytáčení, než byl jeho hovor přijat a on uslyšel ten pěkný, vysoce položený hlas, který mohl náležet jen jediné osobě pod sluncem, Louisovi. "Tomlinson, prosím…"

"Ahoj, Lou, to jsem já, Harry," lehce se zasmál do telefonu a zaposlouchal se do zvuků, které byly slyšet z pozadí. Šumění aut, zvuk motoru.

"Harry! Ahoj!" zavýskl Louis do telefonu. "Promiň, nekoukal jsem se, kdo volá. Jsem v autě," omluvil se. "Jak se máš? Co noha?" začal se vyptávat.

"Jo, už je to lepší. Mám se fajn. Co ty?" oplatil mu ze zdvořilosti otázku.

"Já? No… jsem rád, že už dneska končím. Byla to jedna velká zkouška nervů. Někdy je to v práci na zabití." Louis se zasmál sám sobě. "Co jsi potřeboval?" optal se potom na důvod Harryho telefonátu.

"Chtěl jsem se tě na něco zeptat," usmál se Harry. "Rád bych se ti odvděčil za tvou pomoc a taky za odvoz na motel. Myslíš, že bys přijal mé pozvání na večeři?" odmlčel se a měl chuť se nahlas rozesmát, když uslyšel, jak se Louis s jeho nabídkou zarazil.

"Eh, no… nemám ve zvyku chodit s neznámými na večeři, ale myslím, že v tvém případě udělám výjimku," nakonec ze sebe dostal Louis odpověď. Jeho hlas oplýval dobrou náladou, což byl pro Harryho signál, že se nezlobí. Jen byl asi jen opravdu překvapený.

"Opravdu?" zeptal se Harry radostně. "Tak to je… super! Jsem potěšen. Jen… asi mi budeš muset poradit nějakou dobrou restauraci. Ještě to tu tak dobře neznám," zasmál se.

"Dobře…" ozval se z telefonu i Louisův smích, který během následujících deseti minut konverzace ani jednou neutichl.

***

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama