How Is It Possible? - 32. kapitola - Hádka

30. prosince 2016 v 15:31 | Makkakonka |  How Is It Possible?

Fandom: Harry Potter | Pár: Drarry | Žánr: slash | Upozornění: 15+ | Autor: Makkakonka


***

"Já… já… ne… jistěže ne," hlesl Draco a po tvářích se mu svezla další várka slz. "Ale bude to tak nejlepší," zašeptal a odvrátil hlavu. Vstal z Harryho klína a rozešel se ke svým - již zabaleným - zavazadlům.

"To snad nemyslíš vážně!" rozkřikl se Harry a prudce vstal z postele. Draco na druhém konci pokoje nadskočil leknutím. "Chceš to všechno zahodit, jen kvůli tomu, co by si o tobě ostatní mysleli?"

"Ale před chvílí jsem ti přece řekl, že…" začal Draco, ale Harry jako by ho neslyšel.

"Je zajímavé, že zrovna tobě záleží na tom, co by si o tobě ostatní mysleli! I když… ono to vlastně vůbec zajímavé není, protože jako správný Malfoy přece musíš dbát na to, jak se prezentuješ, že? A se mnou po boku by to nebylo ono!" Harry při řeči divoce gestikuloval rukama.

"Ale Harry, co to povídáš, já se za te…"

"Ale s Oliverem ti to nevadilo, co?" prsknul Harry a ignoroval Dracovy vytřeštěné oči. "S ním to bylo OK, protože ho skoro nikdo neznal! Ale já? Potter a Malfoy, to by bylo strašné, že? To by tvoje reputace neunesla! Všichni si myslí, že se musíme nenávidět, a tak my to prostě budeme dělat, ať mají ostatní radost!"

"Proč si najednou takový?" zašeptal skoro neznatelně Draco.

"A jaký bych měl asi tak být, hm?" Harry se nepatrně ztišil. "Měl bych radostí skákat do stropu, co?"

Draco sklonil hlavu a jako hromádka neštěstí se posadil na svoje zabalené věci.

"Tak vidíš." Harry se bosý rozešel po ostrém hotelovém koberci a klekl si před blonďáka. "Řekni mi jeden rozumný důvod, proč bych si nakonec neměl myslet, že to celé bylo jen o tvém pohodlí a o sexu." Harryho hlas se proměnil ve zlostný sykot.

Blonďák zmateně zamrkal a nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel. "To nemyslíš vážně, že ne?" vysoukal ze sebe zaraženě. "Vyspali jsme se spolu jen jednou. To přece… vždyť je to nesmysl!" mírně zvýšil hlas. Harryho slova se ho dotkla.

"Nesmysl? Mně to tak nepřijde. Když se tak na to zpětně dívám, většinu času, co jsem tu s tebou byl, jsem strávil tím, že jsem tě utěšoval. Za těch pár dní tady jsi toho totiž nafňukal víc, než já za celý život!"

Draco zalapal po dechu. "Můžu já za to, že mi umřela matka? Jediná osoba, která se o mě někdy aspoň trochu upřímně zajímala? Nechápeš, jaké to je! Ty jsi vždycky měl spoustu kamarádíčků, kteří stáli při tobě. Věděl jsi, jak chutná pravé přátelství a láska!" tentokrát se rozkřičel blonďák. Zlostně zabodl oči do Harryho tváře.

"Víš," řekl tiše a zhluboka se nadechl, "před chvílí mi ještě bylo líto toho, že se neuvidíme a chtěl jsem to udělat snazší. Přiznávám, že jsem to možná chtěl udělat snazší především sám sobě, protože bych se už aspoň nemusel trápit přemítáním nad tím, jestli to, co k tobě cítím, je láska. Ale teď," pevně zatnul čelist k sobě, "teď mám chuť ti rozbít hubu za ty tvoje kecy. Jak jsem kurva mohl být tak naivní a myslet si, že bych s tebou mohl mít nějaký vztah? A jak jsem sakra vůbec mohl myslet, že bys mě někdy mohl milovat?" Draco nyní stál naproti Harrymu a celý rozklepaný vztekem mu syčel do obličeje.

"A laskavě na mě neshazuj to, cos chtěl celou dobu ty sám. Jestli tohle bylo někdy jen o sexu, tak jen a pouze z tvojí strany. Nebo si myslíš, že jsem si nevšimnul, jak ses na mě od začátku díval? A myslím, že nebudu vedle, když řeknu, že sis to jedno ráno musel jít na záchod leštit péro! Jenže já, kretén, jsem uvěřil všem těm tvejm sladkejm řečičkám!" Blonďák si zhluboka oddechnul.

"Možná, že si to neuvědomuješ ani ty sám. Možná, že si namlouváš, že je to všechno jen moje chyba. Možná… možná, že se stále jen hledáš a já byl po ruce, že?" Draco se ironicky ušklíbl a mrkáním se snažil zahnat slzy, které se mu znovu draly do očí.

Harry zhluboka polkl. Ačkoliv mu to přišlo naprosto nesmyslné, Dracova slova mu nasadila brouka do hlavy. Když se nad nimi zamyslel, měla logiku. Na první pohled sice vypadala neškodně, ale jakmile se jen trochu vnořil do jejich hlubin, musel uznat, že takto by všechno skvěle zapadalo do sebe. Je možné, aby Draco viděl něco, co jemu samotnému unikalo?

Samozřejmě… Celou dobu byl zmatený ohledně svých pocitů k Dracovi, ale přisuzoval to tomu, že i kdyby chtěl, nemohl by se do Draca zamilovat během jednoho týdne. Nemohl přece být s to rozpoznat lásku tam, kde bylo nemožné ji za tak krátkou dobu nalézt. Nešlo zahodit celou minulost, a tudíž bylo nemožné zamilovat se na první pohled. Zde by musel lásku probouzet a zalévat jako semeno rostliny, které se nejprve musí probudit k životu, a až potom je možné z něj vypěstovat skvostnou květinu.

Jediné, co vůči blonďákovi cítil s jistotou, byla fyzická přitažlivost. Ale bylo tam i něco navíc. Něco zasetého, ale nerozkvetlého. Něco malého, ale přesto očekávajícího velkou změnu. Něco, co netoužilo pouze po Dracově těle, ale také po jeho úsměvu, šťastných jiskřičkách v očích, po jeho přítomnosti a tónu jeho hlasu. Něco, co toužilo poslouchat Dracův smích a ukazovat mu krásu lidského života. Něco, co ho chtělo dělat šťastným. A tohle malé něco za něj mluvilo vždy, když se snažil Draca ukonejšit, zahnat jeho slzy a vykouzlit mu na tváři úsměv.

"Nemáš pravdu," řekl tiše a s pokorou se zadíval do skelných šedých očí, ve kterých se stále proháněla bouřka, avšak ubývalo jí a nahrazovala ji sklíčenost a smutek.

"Co?" zašeptal slabě Draco a rychleji zamrkal.

"Nemáš pravdu, Draco. Možná, že v základech ano, ale v celé věci ne."

Blonďákovýma očima se prohnal stín nepochopení a tápání.

"Máš pravdu v tom, že jsi mě přitahoval už od začátku, a já tak byl rád, když se včera stalo to, co se stalo. Ale nemáš pravdu v tom, že to bylo to jediné, co jsem chtěl.

Cokoliv jsem ti říkal, byl jsem upřímný. Nelhal jsem ti v ničem. Byl jsem zmatený a mrzí mě, že jsem si nedokázal ujasnit, co k tobě vlastně cítím. Vlastně… po této hádce mě toho mrzí mnohem víc, protože vím, že spousta těch zlých slov plynula z toho zmatku, který byl ve mně.

Jedna má strana byla ráda z toho, že chceš vše ukončit, ale ta druhá chtěla, abych ti to rozmluvil, protože si myslela, že je to absolutní blbost.

Vím, že nemůžu vzít nic zpět. Řekl jsem toho teď hodně špatného a je jen na tobě, jestli přijmeš mou omluvu. Avšak chci, abys věděl, že mě to opravdu mrzí. Opravdu moc." Harry si povzdechl a prohrábl si rukou vlasy.

"I kdybychom to teď opravdu ukončili, nechci, abychom se opět rozešli ve špatném. To nám snad stačilo na škole, ne?" odmlčel se a zadíval se do Dracovy tváře. Palcem lehce přejel po polozaschnutých stopách po slzách. Pak svou ruku nechal volně spadnout podél svého těla.

"Harry já…" začal Draco, ale přerušilo ho zaklepání na dveře. Oba dva se na sebe podívali a pohledem se domluvili na tom, že ještě neotevřou.

"Já myslím, že nám ty - přinejmenším - tři měsíce odloučení prospějí. Každý z nás si aspoň urovná své myšlenky a pak, až se vrátíš, se můžeme sejít a o všem si promluvit. Pokud tedy už budu normálně doma." Draco se mírně ušklíbl.

Další zabušení na dveře protrhlo ticho, které na pár okamžiků v místnosti nastalo. "Co tam ksakru děláte? Musíme jít, Draco," ozval se Colinův podrážděný hlas z chodby.

"Vydrž minutku, prosím!" křikl Draco ke dveřím a s mírným úsměvem se obrátil nazpět k Harrymu. Pak se sehnul pro svoje zavazadlo. "Tak zatím, Harry," podíval se tmavovláskovi do očí a chystal se odejít ke dveřím.

"Počkej!" zadržel ho Harry a chytl Dracovu ruku do té své. "Dáš mi ještě pusu? Ať mám o čem přemýšlet," usmál se na blonďáka a zadíval se do jeho nádherných šedých očí.

Draco se pousmál. Nahnul se k Harryho rtům a jemně je políbil, pak se odtáhl. "Měj se, Harry." Věnoval mu poslední pohled před tím, než otevřel dveře a vyšel na chodbu.

"Ahoj," slabě mávnul rukou tmavovlásek a zůstal zírat na zavřené dveře. Najednou ho zaplavil podivný pocit smutku. Byl totiž smíchaný s pocitem a viny a lítosti. Je fakt, že si takhle Dracův odchod nepředstavoval, ale nakonec ho uznal jako nejvhodnější. Věděl, že se vše mohlo udát jinak, kdyby se s Dracem nezačal hádat, ale stalo a on už na tom nic nezmění.

Čekají ho tři měsíce někde v trapu. A nejspíše to budou tři hodně dlouhé měsíce. Momentálně si připadal jako převálcovaný potlouky. Ta vidina byla neúnosná, a to zvláště díky tíze viny, která na něm ležela.

Tři měsíce jsou dost času na přemýšlení, dokáží změnit spoustu věcí a můžou do obyčejného života dovést spoustu nových lidí. Jsou dostatečnou dobou na zapomnění, jestliže v sobě nemáme potřebné množství jiných citů, a také dokáží být dostatečným časem k tomu, abychom stará prázdná místa v srdci nahradili něčím novým.

"Sakra," zamumlal černovlásek a plácl sebou na rozestlanou postel, kde ještě před pár minutami ležel se svým blonďákem v náručí.

***

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama