How Is It Possible? - 37. kapitola - Reakce

30. prosince 2016 v 15:38 | Makkakonka |  How Is It Possible?

Fandom: Harry Potter | Pár: Drarry | Žánr: slash | Upozornění: 15+ | Autor: Makkakonka


***

Lucius nad synovým prohlášením lehce zkřivil ústa, avšak vzápětí se přiměl všechny negativní pocity ze svých grimas odstranit. Nechtěl přijít i o svého syna, proto se snažil vyvarovat každé chybě, kterou by vůči Dracovi mohl udělat. "Z čeho?" zeptal se proto s největší jemností, jakou do svého hlasu mohl dát, avšak sám věděl, že tón jeho hlasu zdaleka nezněl tak, jak si to představoval. "Ze mě?" dodal potom s pokorou, když si všiml Dracova nejistého pohledu plného obav a zoufalství.

"Taky," zašeptal mladší, a aniž by si to uvědomoval, založil si ruce křížem přes břicho. Avšak Lucius si tohoto nevědomého ochranného gesta všimnul. Spočinul pohledem na synových rukách propletených do sebe. Donutilo ho to více si promyslet svoji odpověď a spolknout pár nemístných poznámek o malfoyovské etiketě.

"Ujišťuji tě, že nemusíš," pronesl klidně a přisunul se blíže ke svému synovi. V mysli se těžce připravoval na něco, co v životě neudělal. Teď to ovšem považoval za zcela správné, a proto sbíral všechnu svou odvahu na to, aby konečně také někdy dokázal mluvit o svém pravém já ukrytém někde v hloubce pod maskou nezájmu. "Chci, abys věděl," zhluboka se nadechl a zadíval se do šedých očí naproti sobě, "že chápu tvůj strach. Je oprávněný a já se mu vlastně ani nedivím.

Byl jsem příšerný otec a jsem si toho vědom. A nejen otec, ale i manžel, ale to... je něco jiného. Je ubohé, že jsem si to uvědomil až s odchodem tvé matky," zhluboka polknul, ale ihned pokračoval: "Ale musíš vědět, že i když jsem toho mezi námi hodně pokazil, tak chci aspoň teď být… chci tu být pro tebe, rozumíš?

Jsi můj syn, Draco. A já si sice uvědomil pozdě, jak moc je rodina důležitá, ale od teď… dal bych cokoliv za to, abych mohl Narcisse i tobě odčinit vše špatné a aby tu ona mohla být znovu s námi. Tím vším chci říct, že mé reakce se bát nemusíš. Jediné, čeho by ses ode mě mohl dočkat, by byl… strach. Strach o tebe. Nechci o tebe přijít stejně, jako jsem přišel o Cissu a oba víme, jak moc by bylo tvé těhotenství komplikované a co vše by to znamenalo.

Samozřejmě bych byl rád, kdybys na svět přivedl dalšího potomka našeho rodu, ale po všech těch úvahách, které se mi hlavou od smrti tvé matky honily, jsem si uvědomil, že ty jsi pro mě mnohem cennější, rozumíš? A jestli v sobě nosíš další život, udělám vše pro to, abys všechno zvládl v pořádku. To ti slibuji." Lucius se pevně díval do očí svého syna a do těch vlastních se snažil dát největší množství všech svých pocitů, kterého byl schopen.

Draco mu paralyzovaně pohled oplácel. Jeho otec zněl upřímně. Snažil se mu zcela věřit, ale malé zrnko pochybností se mu v hlavě usadilo. Avšak ani ono nedokázalo zabránit dojetí, které blonďák cítil ve svém srdci. Tak nějak si uvědomoval, že byl právě součástí velmi ojedinělého okamžiku, který se hned tak opakovat nebude. Lucius a citové výlevy rozhodně nešly do sebe. Tedy on a ty kladné citové výlevy. Vztek kdysi ukazoval všem v okolí moc dobře.

Tiché poděkování bylo vše, na co se Draco zmohl. Pak přemístil svůj pohled na hůlku, kterou křečovitě svíral v jedné ruce. S obavami ji přetočil mezi prsty. Lehký stisk ramene, který pocítil, mu dodal odvahy. Zhluboka se nadechl a začal tiše šeptat naučenou formulku, kterou - zvláště jako lékouzelník - znal naprosto bezchybně i přes její délku.

Když skončil, namířil hrot hůlky na své břicho a čekal, zdali se objeví nějaká reakce. Kdyby se nic nestalo během minuty, věděl by, že plašil jen zbytečně a jeho změnu zdravotního stavu způsobilo něco jiné. Ale kdyby se hůlka rozsvítila, byl by přesvědčen o opaku. Potvrdila by se jeho myšlenka, jeho obava.

Vteřiny pro něj byly dlouhé jako hodiny. A když se po nějaké době hůlka rozzářila, přistihl se, jak zadržuje dech. Ruka, která držela dřevěný proutek, se mu začala klepat, až jej nakonec upustila na podlahu, kam s tichým žuchnutím dopadl. Měl pocit, že se mu na okamžik zastavilo srdce a vynechalo pár úderů. Čas, jakoby se na chvíli zastavil. Po dlouhém pádu následoval tupý náraz. Poplašné světlo ukryté někde vzadu v jeho hlavě, začalo divoce blikat a stejně tak se zběsilým tempem rozeběhlo i jeho srdce. Uvědomění na něj dolehlo jako těžké závaží.

I když o této možnost již pár let věděl, nikdy ji nehodlal využít. Byl to velký risk, obrovská zodpovědnost, desítky problémů navíc. Nebyl připravený na dítě, na otcovství. Ne v nejbližší době a zvlášť ne na to, že to bude zrovna on, kdo bude těhotný.

Celé dny si namlouval, že vše bude mít jiné vysvětlení. Ale čím déle se snažil přesvědčit sám sebe, tím více do všeho padal. Odkládal potvrzení a tím oddaloval potřebnou péči nejen sám sobě, ale teď již jistojistě i malému životu v jeho břiše. Zoufale složil ruce na kolenou, hlavu si o ně čelem opřel. První slzy se z jeho očí vydraly napovrch, brada se mu roztřásla a ramena sebou začala škubat.

Hlavou se mu začaly honit první vážné výčitky svědomí. Předtím si je nepřipouštěl, ale nyní, nyní si začal uvědomovat těžký následek svého rozhodnutí. Měl chuť začít si rvát vlasy při pomyšlení na to, jak se tehdy nechal přemluvit a zaslepit chtíčem. Nebo spíše láskou? Jeho rozum a srdce byly v tomto ohledu v rozepři.

Nevěděl, proč pláče. Možná pod tíhou zodpovědnosti, která na něm ode dneška bude ležet, možná díky pudu sebezáchovy, který mu našeptával, že ještě bude velmi bojovat se svým vlastním tělem. Možná kvůli samotě, kterou náhle pocítil, když si uvědomil, že nemá nikoho, kdo by mu věrně stál po boku v průběhu dalších šesti měsíců a se vším mu pomáhal. Nikoho, kdo by ho zahrnoval láskou a ukazoval mu, že život dokáže být i šťastný a plný radosti. Možná plakal díky nejistotě, která ho zaplavila, když pomyslel na své nulové zkušenosti. Ať byl důvod jakýkoliv, stále to nic neměnilo. Prostě byl zoufalý. Těžký kámen spadl z oblak a dopadl přímo mezi jeho bedra.

Zatímco on se utápěl ve směsici nových pocitů, jeho otec jej nejistě pozoroval. Zmateně těkal očima po Dracově chvějícím se tělu a zvažoval, jak se zachová. Část jeho mysli mu poroučela, aby Dracovi vynadal za jeho slabost, ale převažovala za novější a starostlivější stránka jeho smýšlení. Nakonec, aniž by sám řádně věděl jak, objal svého syna kolem ramen a nechal ho, aby zabořil svůj obličej do jeho košile. Pocit mokrosti, který z ní během chvilky ucítil, mu byl nový, ale přijal ho bez poznámek.

Váhavě vložil jednu svou ruku do Dracových blonďatých vlasů a začal je lehce hladit a vískat. Cítil, jak se kolem jeho hrudi obmotaly dvě štíhlé ruce a pevně stiskly. Svíraly jej s potřebou blízkosti, ale zároveň s nejistotou z reakce. V odpověď si přitáhl synovo tělo ještě blíže.

Nemluvili. Nejen proto, že nevěděli, co říci, ale především proto, že nechtěli. Pouhé objetí jim stačilo k pochopení pocitů toho druhého. Mladší z nich nechával všemu volný průběh a setkával se jen s kladnou odezvou. Takovou, jakou potřeboval. Takovou, jakou chtěl. Nevěděli, jak dlouho tam takhle poseděli. Objímali se i dlouho poté, co poslední vzlyky opustily Dracovo hrdlo. Poté, co z očí vytekly poslední slzy, poté, co se blonďákova ramena přestala chvět. Těžili pouze z přítomnosti toho druhého. Tak nový pocit pro ně oba.

Příkop, který je vždy odděloval, jako by byl přehrazen mostem a oni se setkali právě v jeho středu. Jako správný otec a syn. Jako zoufalý člověk potřebující záchranu a ujištění s někým, kdo mu ji poskytne. Jako topící se a záchranné lano, které mu někdo hodil. Jako horolezec padající ze skály do propasti, který je zachycen jistícím lanem.

Vzácná chvíle, nebo počátek něčeho nového? Kdo ví. Ani oni sami neměli tušení, co se stane, až se od sebe odtrhnou. Jaká bude reakce toho druhého, jakou změnu vše přinese a jestli vůbec. Rozpadne se dřevěná lávka a zřítí se most nazpět do propasti, ze které tak záhadně povstal? Nebo jej společně stmelí dohromady a už navždy budou oba kráčet po pevném betonovém oblouku? O odpovědi můžou rozhodnout jen oni sami. Následující dny pak vše jen potvrdí či vyvrátí.

Nikdy si nebyli tak blízcí jako nyní, v posledních týdnech a především v posledních minutách. Někdo by se té změně podivil, někdo by ji viděl jen jako správné gesto, které konečně přišlo. S tím, jak je nám život psán, se lidé můžou změnit. Nové smutky a nové radosti přicházejí a odcházejí, stejně jako do našich životů přicházejí noví lidé a za čas nás opouštějí. A je jen na nás, jestli se k novým situacím postavíme čelem, nebo obrátíme zády.

***

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama