How Is It Possible? - 5. kapitola - Překvapení

11. prosince 2016 v 21:44 | Makkakonka |  How Is It Possible?

Fandom: Harry Potter | Pár: Drarry | Žánr: slash | Upozornění: 15+ | Autor: Makkakonka


***

Jakmile vystrčil hlavu na chodbu, opět ho oslnil ten nenáviděný blesk fotoaparátu. Bushová se na něj zase vrhla. Tentokrát ale Harry opravdu nevěděl, na co se ho ptá, protože jeho pozornost upoutala dvojice mladíků před ním. Mladší z nich, v tmavě modrém saku a s platinovými vlasy, právě od sebe odháněl Holoubkovou a jednoznačně odmítal jakýkoliv pokus o rozhovor. Druhý z nich táhl toho prvního pryč z blázince na chodbě dál směrem k výtahům a sám se snažil uhýbat před dotěrnou Holoubkovou.

Harry se snažil se vší důstojností utéct z dosahu Bushové a nenápadně se vydat za nimi. Nikdy by neřekl, že zrovna tyhle dva uvidí spolu v plně kamarádském rozhovoru, ba možná i v bližším. Absolutně nechápal, jak se tihle dva mohli spolu takhle normálně bavit. Vždyť Oliver je Nebelvír a Malfoy… Malfoy je jen arogantní, panovačnej, umíněnej a namyšlenej Zmijozel se smrtijedským tetováním na levačce, takovej blb až to bolí.

Když Harry zabočil za roh směrem k výtahům, naskytl se mu zvláštní pohled. Nebo alespoň pro něj zvláštní. Oliver a Malfoy stáli už oba ve výtahu, Malfoy nevěřícně se smíchem kroutil hlavou a Oliver s úsměvem od ucha k uchu mačkal nějaké tlačítko. Dveře výtahu se pomalu zavíraly a Oliver zvedl pohled do chodby, kde spatřil Harryho a stále s úsměvem na tváři na něj kývl hlavou. Malfoy si toho gesta nejspíš všiml, protože i on upřel svoje oči na Harryho. Úsměv na tváři mu ztuhl, ale další reakci Harry nezaregistroval, protože to už se dveře celé uzavřely.

Harry chvíli zůstal stát jako opařený na rohu chodby, pak si ale uvědomil, že to není zrovna moudré řešení, protože Bushová a Holoubková jsou jen pár kroků za ním a on by neměl ztrácet čas bezvýznamným stáním na chodbě. Rychlejším tempem přešel k dalšímu z výtahů a nastoupil do něj. Zmáčkl příslušné tlačítko a výtah se rozjel dolů do přízemí. Po cestě k němu přistoupilo pár lidí. Pro Harryho neštěstí i jeden fanoušek Chlapce-který-přežil-a-přemohl-vy-víte-koho.

"Podepíšete se mi, pane Pottere? Prosím! Jsem váš velký fanda!" Vykřikoval neznámý a z tašky lovil samoplnicí brk a kousek pergamenu.

Harry jen kývl hlavou na znamení souhlasu a s trošku kyselým úsměvem na tváři zanechal onomu fanouškovi svůj podpis, který si pro tyto příležitosti nacvičil.

"Děkuju moc, pane Pottere! Nebo vám můžu říkat Harry?"

Ani nečekal na odpověď a pokračoval. "Víte, strašně vás obdivuji. To, co jste dokázal. To, kolikrát jste přemohl Vy-víte-koho. Bože! Jste dokonalej! Ani nevíte, že se mi teď splnil sen. Jsem o trochu starší než vy. Vždycky jsem strašně rád četl v novinách o vašich úspěších. Jak já za války čekal na každou zprávu o tom, co s vámi je, Harry! A Potterovy hodinky, ty jsem poslouchal pořád, i když vlastně nebyly až tak úplně o vás. Můžu se zeptat, co tu vlastně děláte? Ale do toho mi asi nic není, že? Promiňte, ale já jsem prostě strašně nadšenej, že vás vidím. A…"

Harry přestal poslouchat po pár slovech. Tenhle mladík nebyl ani první, ani poslední případ. S podobnými se Harry setkával vlastně pořád. Jeho slova se postupně měnila jen na vzdálené: "Bla bla bla." Harryho v podstatě nezajímalo, co ten dotyčný mluví. Po celou cestu výtahem přemýšlel nad podivnou dvojicí, kterou viděl, a hlavou mu běžela spousta různých scénářů, co vlastně ti dva spolu mají. Harry opět zalitoval, že více nesledoval Malfoyovu osobu v novinových článcích. Třeba o to někdy psali. Není to přece normální, aby se takové rozdílné osobnosti jako je Oliver a Malfoy blíže seznámily. Umínil si, že si doma projde všechny stará čísla, která najde. I když pochyboval o tom, že pokud nějaké najde, tak to budou ty, ve kterých se bude psát o Malfoyovi. Podobné totiž hned pálil v krbu.

Z přemýšlení ho vytrhl až monotónní hlas oznamující, že se výtah ocitl v přízemí. "Přízemí, vstupní hala ministerstva kouzel."

Harry se prodral mezi dvěma chlápky připomínajícími spíše dvě gorily a stojícími u východu z výtahu. Vystoupil.

"Rád jsem vás poznal, Harry!" ozval se mu za zády fanouškův hlas.

Harry mu jen mírně pokynul hlavou a hodlal se přemístit domů, když do jeho zorného pole padla opět ona zajímavá dvojice. Malfoy a Oliver stáli pár metrů před Harrym, oba otočení bokem k němu a o něčem se bavili. Humor v jejich konverzaci rozhodně nechyběl, protože se oba neustále smáli od ucha k uchu na všechny strany. Harryho pohltila touha dozvědět se, o čem ti dva spolu mluví. Rozhodl se, že poruší pár společenských pravidel a nenápadně se k nim přiblíží a poslechne si, o čem se ti dva spolu baví. Vždyť jaké společné téma by ti dva mohli mít mimo počasí?

"… ale dost už o mně, raději mi řekni, jak se máš ty. Dlouho jsem o tobě neslyšel." Zaslechl Harry Malfoyův hlas, když se přiblížil dostatečně daleko, aby zaslechl, o čem se ti dva baví i přes ten rámus kolem.

"Dobře. Vlastně fantasticky. Jsem šťastný. S přítelkyní nám to klape, dokonce to vypadá, že je Katie těhotná. Ještě se to neví stoprocentně, ale s největší pravděpodobností ano."

"Tak to je super! Gratuluji, tatínku!" ozval se opět Malfoy se smíchem.

"Díky!" odpověděl mu Oliver a kamarádsky ho šťouchl do ramene.

Malfoy se zase zasmál. "Mimochodem, Katie?" otázal se.

"Jo, Katie Bellová."

Harry moc dobře viděl, jak se Malfoyův úsměv mění z upřímného na nucený. Oliver si toho ale v zápalu povídání nevšiml a pokračoval: "Možná si na ni pamatuješ, chodila do Bradavic. Taková černovlasá, vyšší postavy, taky z Nebelvíru a hrála za nás i famfrpál. Měli jsme spolu něco už i na škole. Byla to moje první láska. Pak jsme se rozešli, ale zhruba před sedmi měsíci jsme se zase potkali a znovu do toho šli. Jsme spolu fakt šťastní, klape nám to." Potom se smíchem dodal: "To víš, na starou lásku se nezapomíná."

"To můžu jen potvrdit," řekl trochu posmutněle Malfoy. "Jinak ano, vzpomínám si." Řekl se křivým úsměvem na tváři.

Harry už dál neposlouchal. Všiml si totiž, že do přízemí dorazili i dvě vlezlé novinářky, které se už rozhlíželi po aule a hledali svoji uprchlou kořist. Začal se prodírat dál na místo, ze kterého by se bezpečně mohl přemístit domů bez rizika toho, že s sebou vezme i někoho, kdo by o to asi nestál. V tomhle chumlu lidí by to bylo dosti pravděpodobné. Nakonec se však rozhodl pro bezpečnější cestu, a to letaxem. Došel k jednomu prázdnému krbu, nabral do hrsti prášek a zamumlal příslušnou adresu.

Harry si koupil dům v Godrikově Dole. Hned krátce po válce. Chtěl mít klid a zároveň chtěl mít na blízku místo, kde byli oba jeho rodiče pochovaní. I když se k Dolu pojily i záporné vzpomínky, tohle místo si oblíbil. Bydlel v něm společně s Ginny, ale moc dobře věděl, že to tak už dlouho nebude. Jejich rozchod se blížil čím dál tím víc.

Když zase ucítil pevnou půdu pod nohama, oprášil si saze z oblečení a vystoupil z krbu.

"Ginny, zlato, jsem doma!" zavolal do domu. Pořád se s Ginny důvěrně oslovovali, i když to bylo spíše se zvyku a s kamarádským podtextem. Ne s tím pocitem plným zamilovanosti. Oba věděli, že je pojí pevné a velké pouto, a to i přesto, že už spolu nežili jako milenci.

Harry se odletaxoval do krbu v kuchyni, takže udělal pár kroků ke dveřím nalevo a ocitl se ve vstupní chodbičce domu. Tam si pověsil bundu na věšák a tašku položil na skříň pod zrcadlem. Vydělal z ní složku, kterou dostal na ministerstvu a vydal se s ní zpátky do kuchyně, kde ji pohodil na menší konferenční stolek vedle krbu. Přešel k lince, nalil si do skleničky šťávu ze džbánu a napil se.

Ginny stále nepřicházela, tak šel opět na chodbičku, stoupl si pod schody a zavolal: "Ginny? Jsi doma?"

Stále se mi nedostávalo odpovědi. Harryho zachvátil zvláštní pocit. Když Ginny musela neočekávaně odejít, tak vždycky zanechávala alespoň krátký vzkaz v kuchyni na stole nebo skříňce pod zrcadlem na chodbě, jenže nyní nikde nic neleželo. Znamenalo to tedy, že je nejspíš doma, ale proč se neozývá?

Harry se vydal po schodech nahoru. "Ginny?" zavolal, ale už trochu tišeji, napadlo ho, že třeba usnula. Vyšel do prvního patra a dal se směrem k ložnici, která byla na konci chodby. Asi v polovině cesty se mu nohy zašmodrchaly do něčeho, co leželo na zemi u menší komody s vázou. Harry se pro to zohnul. V rukou měl černočervenou kostkovanou košili, o níž mohl zaručeně tvrdit, že rozhodně není jeho, protože on košile nenosil a žádná z těch slavnostních, které ležely dlouhé měsíce ve skříni, neměla takovéto barvy ani vzor. Ginny sice pár košilí měla, ale tato mezi ně rozhodně nepatřila.

Harry košili položil na onu komodu, u které ji našel a vydal se dál k ložnici. Začínalo mu být jasné, co se tu děje, ale přesto si to chtěl ověřit.

Dveře do ložnice byly mírně pootevřené a pouštěly na chodbu úzký pramínek světla. Před nimi na zemi ležela Ginnyina halenka. Harry nakoukl mezerou do ložnice. Ginny ležela v posteli přikrytá peřinou, ale bylo evidentní, že jinak je nahá. Hlavu měla položenou na hrudi jistého muže, kterého Harry až moc dobře znal. I on byl přikrytý peřinou, ale stejně jako Ginny byl pod ní nahý. Vískal Ginny ve vlasech. Zbytek jejich oblečení se válel rozházený po zemi okolo postele.

Harry stál před rozhodnutím, jestli vejít do ložnice nebo ne. Neměl to Ginny za zlé. Oni dva už spolu jen žili, ale v podstatě nechodili. Možná, že si to nahlas ještě neřekli, ale oba to moc dobře věděli. Tak proč by jí to měl vyčítat?

Takže v jeho posteli leží Dean Thomas. Na starou lásku se nezapomíná. Zdá se mu to, nebo to už dnes někde slyšel? Jistěže to slyšel, přesně to stejné řekl i Oliver Malfoyovi.

Harry se rozhodl.

***

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama