The Best Man - 2. kapitola

19. ledna 2017 v 19:17 | Makkakonka |  The Best Man

The Best Man

Fandom: 1D | Pár: Larry Stylinson + Zouis | Žánr: slash | Upozornění: 15+ | Autor: Makkakonka



***

"Lou, jsi si jistý, že tam chceš?" zamumlal ospalým hlasem Niall a mocně si zívnul. Večer strávený nad filmy s přáteli se na něm podepsal víc, než chtěl. Rukama pevněji uchopil volant a periferně se podíval na bruneta sedícího na místě spolujezdce. Louis se, s rukama překříženýma na prsou zachumlaný do své bundy, nepříjemně zavrtěl, ale neodpověděl. Už od chvíle, kdy vstal z postele, byl zamlklý a na Niallovy dotazy odpovídal jen krátce, ne-li přímo jen pouhopouhým zamručením.

"Lou…" povzdechl si blonďák za volantem, z něhož poté jednu ruku sundal, aby se mohl dotknout Louisova kolena. "Nemusíš tam letět. Já, já vím, že ti na něm stále záleží a cítíš k němu jisté… závazky, ale to není důvod, proč bys měl ničit sám sebe."

Louis i nadále mlčel. Tak dlouho, až nakonec Niallova ruka sklouzla z jeho kolene a vrátila se na volant. Blonďákův povzdech plný rezignovanosti se roznesl autem a další slova byla spolknuta. Nač je říkat, když očividně někdo nehodlá spolupracovat a být té ochoty, aby na ně odpovídal jinak než zarytým mlčením?

Tachometr ukazoval o další dva kilometry více, když se Louis rozhodl promluvit. Jeho hlas byl tichý a rozvážný. "Je mi jasné, že to bude těžké, Ni, ale aspoň si všechno ujasním, chápeš. Doufám, že mi to pomůže zapomenout a uvědomit si, že to, v co jsem kdysi celé měsíce doufal, už nikdy nebude skutečností. Nesplní se mi to, nestane se to. A co jiného by mě v tom mělo ujistit, když ne jeho svatba? Já, do prdele, ani nevíš, jak moc a jak dlouho se snažím, od všeho se oprostit a normálně žít, ale nejde to Ni! Tohle… tohle by mi snad mohlo ukázat další cestu."

"Já to chápu, Lou. Jen ti chci připomenout, že každá věc má dvě stránky. A v tomhle případě je tou druhou skutečnost, že ta tvá návštěva tam může mít katastrofální důsledky na tvou psychiku. Už takhle jsi velmi odtažitý, Lou, a to tu teď nechci nijak víc rozebírat ty deprese, které jsi měl, když jsme se potkali. Může ti to pomoct, ale taky tě to může ještě více rozhodit! Nechci ti nijak kecat do života, to ne, ale mysli taky na to, jaký negativní dopad to na tebe může mít. Samozřejmě, pokud to celou záležitost jménem Harry definitivně vyřeší, pak tě do toho letadla klidně odnesu v náručí."

"Doufám v to, Nialle. Opravdu doufám," tiše zamumlal Louis, než svou tvář opět obrátit k výhledu ven a dát tak najevo, že tento rozhovor považuje za ukončený.

***

Louis tiše děkoval bohu, když jejich rozloučení na letišti proběhlo bez dalších Niallových pokusů promluvit mu do duše. Upřímné popřání hodně štěstí a příjemného letu spolu s vřelým objetím mu udělalo jednoznačně větší radost. Cenil si Niallovy pomoci, cenil si vůbec Nialla samotného, protože díky svému odtažitému chování a vystupování mnoho přátel nikdy nezískal. Vlastně měl jen jeho, blonďatého irského leprikóna, kterého potkal při svých studiích na univerzitě a který z nějakého zázračného důvodu projevil o Louisovu nicotnou podstatu zájem a po zjištění jistých skutečností také nezkrotnou touhu jej dostat ze dna. Ale na něco je i Niall krátký.

Když se Louis uvelebil na svém sedadle v letadle, byl to první moment, kdy mimo nervozity pocítil i strach. Musel přemáhat sám sebe, aby vydržel sedět na místě a zůstal v letadle, protože v náhlém návalu bouřlivých emocí měl sto chutí se zvednout a jednoduše utéct ven ještě před tím, než letadlo vzlétne. Žaludek se mu svíral a nejinak tomu bylo s jeho hrdlem. Dech se mu zadrhával a vnitřnosti kroutily. Kdyby neměl ruce položené ve svém klíně a spjaté dohromady, každý by si musel všimnout toho, jak se mu nepřirozeně třesou. V hlavě mu začínalo hučet a krev ve spáncích o sobě dávala vědět silnějším tepáním, než bylo obvyklé.

"První let?" optal se jej příjemný ženský hlas a drobná jemná ruka krátce stlačila jeho paži. Louis sebou trhnul a překvapeně se na postarší ženu podíval. Seděla na sedadle vedle něj a on nebyl sto si vybavit, kdy se tam ocitla. Milý úsměv jí sídlil na tváři a příjemné vzezření v něm vyvolávalo uklidňující pocit zahánějící strach a paniku.

"Ne…" vydechnul a pokroutil záporně hlavou. Když viděl, že se žena nadechuje k další otázce, skočil jí do řeči. Možná se pak cítil trochu provinile za svou nezdvořilost, zvlášť když si uvědomil, jakým úsečným hlasem pokračoval ve svých slovech. "Ani strach z létání."

Žena pokývala hlavou a odvrátila se od něj. Nechtěla se vnucovat a právě ji bylo dostatečně dobře naznačeno, že o její slova mladý muž nemá zájem. Její lidská stránka jí sice radila, aby se i přesto pokusila s mladíkem pohovořit a zjistit, proč nyní vypadá jako boží umučení, avšak nakonec ono volání nevyslyšela a pevněji semkla rty, aby vydržela mlčet.

"Odpusťte…" hlesl Louis po několika vteřinách, během kterých se mu podařilo uklidnit své zběsile tlukoucí srdce, jež nyní zachvátily výčitky. "Jen… Neletím vstříc zrovna příjemným věcem," pokusil se o chabý úsměv a svou zkroušenou tvář natočil k ženě. Tichý, leč hluboký výdech mu splynul ze rtů a hnědé oči jeho společnice, které se do něj zabodly, jej donutily sklopit provinile pohled.

Žena se soucitně pousmála a rukou krátce poplácala Louise po hřbetu dlaně. "Člověk nikdy neví, co jej čeká. Někdy se zkrátka stane, že se na nás usměje štěstí, i když si sami myslíme, že jsme na dně svých sil. Stačí myslet pozitivně.

Kupříkladu já poznala svého muže na pohřbu své matky. Byla to taková ironie osudu, štěstí v neštěstí. Kdyby nebylo smrti mé matky, dost možná bychom se nikdy nepoznali. Dnes jsme spolu sedmnáct let a máme tři krásné a zdravé děti. Občas se ptám sama sebe, jestli by to takhle dopadlo, kdybych se i týdny po její smrti raději utápěla ve svém smutku, namísto přijmutí jeho pozvání na kávu.

Život pro nás má nachystaných mnoho překvapení, chlapče. Ať se děje cokoliv, zvedni hlavu, usměj se a kráčej vstříc všemu, co je pro tebe nachystáno. Nic z toho tě nepotká bezdůvodně." Její slova spolu s povzbudivým mrknutím Louisovi vyčarovala drobný úsměv na tváři. Něco na nich bylo. Ale může nějaká cizí žena porozumět jeho trápení, když ani zdaleka neví, čeho se týká? S vděkem pokýval hlavou a natočil svou tvář k okénku po své levici. Pravděpodobně bude mít celý let o čem přemýšlet.

***

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama