The Best Man - 11. kapitola

21. března 2017 v 17:44 | Makkakonka |  The Best Man

The Best Man

Fandom: 1D | Pár: Larry Stylinson + Zouis | Žánr: slash | Upozornění: 15+ | Autor: Makkakonka



***

"Cítil jsem, že musím vypadnout, Lou. Byl jsem zbabělý a utíkal jsem před problémy. Nedokázal bych vám čelit, nedokázal bych to vyřešit s tebou. Já… byl jsem tehdy kurva zmatený, chápeš? Celé čtyři roky, Lou, a ty jsi nic neřekl. Až pak, najednou. Přišlo to tak z ničeho nic.

Ano, věděl jsem, že jsi gay, ale že bys mohl být zamilovaný do mě? To mě ani ve snu nenapadlo. Zvlášť, když jsem měl holku. Já… nikdy jsem si nemyslel, že by se něco takového mohlo stát, myslel jsem, že kluci jako ty mají nějaký šestý smysl na to, aby poznali, do koho se můžou zabouchnout… já… já nevěděl, co dělat, Lou. Tak jsem se prostě sbalil a odešel, co nejdál jsem mohl."

Harryho pohled mířil do klína, ramena měl pokorou pokleslá a jeho hlas již zdaleka nezněl sebejistě. Byl protkán zoufalou snahou ospravedlnit své hloupé chování.

"Co to kurva?!" napůl nechápavé, napůl zlostné zavrčení bylo to první, co to ráno opustilo Harryho ústa. Pohledem visel na nahém Louisovi, který si to nejnutnější zakrýval peřinou a se zaskočením způsobeným nepředpokládanou reakcí Harryho a vepsaným v očích na něj hleděl. Když Harrymu došlo, že sám také veškeré oblečení postrádá, raději se ještě koukl pod peřinu, aby se přesvědčil, pro jistotu. "No to si děláš prdel, ne?!" zakřičel, jakmile mu vše došlo.

"Hazz, p-prosím, to…" Louisovo překvapené zakoktání naprosto ignoroval a co nejrychleji mohl, začal hledat na zemi své poházené oblečení. Brunet na posteli je stěží zadržoval slzy.

"My jsme spolu chrápali," nevěřícně prskal Harry, zatímco se soukal do kalhot. "My dva, spolu. Já s tebou… Pane bože!" frustrovaně si vjel rukou do delších vlasů a prohrábl je.

"H-harry, prosím, nezlob se, já… já tě miluju!" zoufale zaštkal Louis, když spatřil všechnu tu nenávist v kudrnáčových očích.

"MILUJEŠ?!" zopakoval po něm, avšak křičel tak, že se Louis strachy skrčil. "Ale já nejsem buzna jako ty, Louisi, uvědomuješ si to?! Jsem hetero a zadaný k tomu, a právě jsem se vychrápal se svým nejlepším kámošem - gayem. To je stupidní! To je…" vztek barvil jeho tvář do ruda a jeho slova způsobovala proudy slz na brunetově tváři. Naštvaně si to rázoval ke dveřím a na Louise se ani nepodíval.

"Harry, pro-prosím," zakroutil Louis hlavou ve snaze zachránit jejich rozpadající se přátelství. "Prosím…" Tak moc si přál, aby tohle byl jen zlý sen. Nebo aby se Harry aspoň zastavil a neodcházel, aby si mohli promluvit. A když se Harry přede dveřmi opravdu zarazil a otočil se na něj, pocítil slabou naději, která vzápětí mrtva padla k zemi.

"Nemluv na mě, Louisi! Už nikdy! Já - nejsem - žádná - zasraná - buzna!" Každé slovo bylo plné nenávisti a odkapávalo z Harryho rtů jako ten nejsilnější jed. Vzápětí se s třísknutím dveře od pokoje zavřely a Louis uvnitř osaměl. Srdce v hrudi mu pukalo. Harryho slova se mu zařezávala pod kůži a nesnesitelná bolest jej nutila stočit se na posteli do klubíčka a dát svému neštěstí volný průběh. Nestaral se o slzy, které mu kanuly po tváři, ani o hlasité vzlyky, které opouštěly jeho ústa. Byl pohlcen bolestí způsobenou Harryho slovy a okořeněnou hořkým pocitem zklamání, které okusil.

"Ch-chyběl jsi mi Harry," vydechl Louis, i když měl úzkostí sevřené hrdlo, díky čemuž jeho hlas zněl nepřirozeně a nadmíru přiškrcené. "Strašně moc. A vlastně… chybíš mi i teď, a to sedíš přímo vedle mě," bezradně zakroutil hlavou a musel se na chviličku odmlčet, aby dokázal zůstat silný a nesesypal se tu. "Sice jsem tě chtěl po tom všem z celého srdce nenávidět, ale nešlo to Harry. Namísto toho jsem umíral strachem o tebe, když ses jen tak vypařil. Trvalo mi strašně dlouho, než jsem se nakonec od vašich dozvěděl, že ses rozhodl studovat tady." Stěží potlačoval slzy, které mu bolestné vzpomínky přivolávaly. A když znovu promluvil, první z nich si našla cestičku dolů po jeho pravém líčku.

"Dokázal jsem hodit za hlavu to, co jsi mi řekl, Hazz. Šlo to těžko, ale dokázal jsem ti to odpustit a zapomenout na to. Došlo mi, že to pro tebe asi nebyla ta nejlepší zkušenost. Mnohem víc mi ale vadilo, když jsem musel tak dlouho žít v nejistotě." Bylo zvláštní, jak moc si najednou připadal naivní. Celé roky v sobě uchovával naději, a přitom mu vše mělo být jasné. Harryho slova vše říkala jasně. Jen on, ve své touze věřil, že byla použita jen v afektu a ve skutečnosti vůbec nevyjadřovala Harryho pocity.

"Nevěděl jsem, jak to mezi námi bude dál, nevěděl jsem, jestli jsem se ti tím zhnusil nebo jestli jsme pořád aspoň přátelé, nevěděl jsem nic. A nepřestával jsem doufat ani dlouho poté. Přál jsem si, abys zavolal, aby ses ozval a řekl mi to. Jenže jsem se nedočkal. A sám jsem tě kontaktovat nemohl, když sis změnil číslo. Do prdele Harry, já i teď, tady, stále doufám." Louisovy slzy byly opět zpět v plné síle. Brada se mu lehce chvěla a jen tak tak se mu dařilo, aby se tu nahlas nerozvzlykal. Nechtěl být tak slabý, tak zranitelný, ani tak citlivý. Proč nemůže přijmout skutečnost? A proč jej každá bolest pošle rovnou na kolena?

Harry si sklesle povzdechl a posunul se na sedačce blíže k brunetovi. Stáhnul si ho k sobě do náruče, čímž probořil Louisovu pomyslnou hráz, která držela jeho vzlyky zpátky. Nyní již svým nešťastným pláčem mokřil kudrnáčovo tričko a nechával se lehce konejšit jemným pohupováním do stran. Harryho brada se opírala o jeho temeno hlavy, takže cítil Harryho dech ve svých vlasech.

"Omlouvám se, Lou," tiše zašeptal Harry a sám jen stěží držel zpátky své slzy. Tíha provinění na něj s Louisovým přiznáním dopadla v plné míře. Myslel si, že již Louis za ty roky na všechno zapomněl, ale podle všeho se trápil mnohem více, než si Harry kdy myslel. Když další vzlyk otřásl tělem v jeho náruči, s lítostivým výdechem se od Louise odtáhl a vzal jeho tvář do svých dlaní.

"Omlouvám se, ale… nemůžu ti dát to, co po mně chceš. Nemůžu a nikdy moct nebudu. Já jsem hetero, Louisi. Nedokážu to změnit, jako ty nedokážeš změnit sám sebe. Také nedokážeš být někým jiným. Prosím, pochop to." Palci trpělivě stíral nové a nové slzy, které se na Louisově tváři objevovaly.

"Mám tě rád, Lou, ale… tohle by nefungovalo. Nešlo by to," zoufale zakroutil hlavou. Cítil se tak bezradně. Svými slovy Louisovi jen přivolával další a další návaly pláče. Znovu si jej přitáhl do své náruče a nechal bruneta, ať se mu stulí na hrudi jako zraněné dítě.

"No tak, Lou, prosím… neplač." Samotnému mu stekla po tváři první slza. Bolelo to, když viděl, jak Louis trpí a to jen kvůli němu. "Louisi… prosím… Odpusť mi to," zašeptal a pak již plakal taky.

***

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama