The King of the North - Prolog 1/2

10. března 2017 v 22:53 | Makkakonka |  The King of the North

The King of the North

Fandom: Hra o trůny | Pár: Loras Tyrell/Jon Snow | Žánr: slash | Upozornění: 12+ | Autor: Makkakonka


***

Kráčeli po štěrkové cestičce vedoucí královskou zahradou Rudé bašty. Drobné kamínky při každém jejich kroku křupaly a svou písní dávaly široko daleko vědět, že do zahrad opět někdo zavítal. Okrasné stromy, popínavé rostliny připoutané k vysokým sloupům z bílého mramoru i listy a květy všelikých květin v mnoha barevných odstínech, z mnoha různých koutů světa, veškerá zeleň, která se zde nacházela, byla hodná obdivu. Člověk by tu snadno dokázal strávit celý den. Dívat se na tu krásu kolem sebe, poslouchat líbezný zpěv ptáků a při tom zapomenout na krutost života, na chvíli opomenout válku, která zuřila venku, přestat se obávat o své nejbližší a jejich životy, k tomu všemu každé stéblo, každý květ lákal všechny, kteří tudy v průběhu dne prošli.

Dívka se vznešenou krví, oblečená do překrásných zdobených šatů a s nádhernými rusými vlasy, které jí vzletně rámovaly obličej a padaly po ramenech dolů až pod ňadra, rozechvěle kráčela kupředu vedena svým rytířem. Štíhlou paží přijímala rámě, které jí mladík nabízel, a srdce v hrudi jí zběsile tlouklo. Dotýká se jí! Drží ji a vede ji kupředu! On! Tak půvabný, tak krásný, s tím nejsrdečnějším smíchem na světě. Miluje ho, miluje ho celou svou bytostí, celičkou svojí existencí a netouží po ničem jiném než po něm! Dech se jí zadrhával v hrdle, když si znovu uvědomila, jak se jejich ruce dotýkají. Do celého těla jí proudil tak nádherný hřejivý pocit, který rozechvíval její srdce, hladil duši a příjemně stahoval žaludek.

"Myslím, že jsi den ode dne krásnější, lady Sanso," promluvil na ni a s lehkou zdvořilou poklonou se na ni usmál. Jeho hlas, připadal jí tak líbezný, tak nádherný a co teprve ten úsměv! Díky pohledu do jeho svěží tváře jí roztávalo srdce, nohy se najednou zdály tak slabé, že měla strach, aby při dalším kroku neupadla. Cítila, jak jí červeň stoupá do tváří a barví je do růžových odstínů studu. Byla ráda za to, že ji drží. Bez něj by nyní upadla, a jaký by to byl paradox, že by se tak stalo jen a pouze díky němu. Složil jí poklonu. Přijde mu také krásná! Její srdce se tetelilo blahem. Bože, on, tak nádherný a skvělý! Též se mu líbí!

"Jsi příliš laskavý, sere Lorasi," špitla s cudně sklopeným zrakem. Líčka ji hřála a právě se chtěla do země propadnout. Určitě si musel jejího červenání všimnout! A její hlas, i když se snažila, tolik se chvěl štěstím a touhou! Tahle chvíle, jeho slova, zdálo se jí to všechno tak nereálné, nepravděpodobné a neskutečné! Cítila se jako ve snu. Chtěla slyšet jeho hlas znovu, chtěla slyšet jeho tichý a zvonivý smích, který byl slastí pro její uši, tak moc si přála, aby spolu vedli rozhovor, při kterém by jej oslnila, kde by zazářila! K její smůle většinu času společně stráveného promlčeli. Vždy, jako by si neměli co říci. Toužila po tom to změnit!

Hluboký nádech jí dodal odvahu, přesto však její hlas nezněl jako její, když nakonec nostalgicky zavzpomínala na první okamžik, kdy jej spatřila. Pamatuje si to dodnes tak živě, jako by se to snad stalo teprve včera! Seděl na svém koni, v lesklé zbroji se znakem jejich rodu - Tyrellskou zlatou růží na specificky zeleném podkladu. "Pravděpodobně si nepamatuješ den, kdy jsme se poprvé potkali." Pohlédla na něj s nadějí v očích. Doufala, že mu jen připomene vzpomínku, že si onen okamžik vybaví a snad i věřila, že si ji pamatuje stejně dobře, jako ona jeho. Obrovské zklamání jí však zalilo, když viděla jeho výraz ve tváři, tak nevědomý. Snažil se vzpomenout, ale nepamatoval se, opravdu ne. Kde ji viděl dříve, než zde, v Rudé baště, poté co dorazil na pomoc v čele armády svého otce?

"Na pobočníkově turnaji," snažila se zahnat jeho zmatení pryč a nahradit jej vědomím, vzpomínkami na onen den. Vždyť pro ni byl dnem tak výjimečným! Byla si jistá, že i pro něj musel něco znamenat. To je gesto, ta květina, kterou jí daroval. Byla jiná, než ty, které házel ostatním dívkám!

Stále se nedočkala žádné odezvy, kterou čekala. Hleděl na ni hloupým neznalým pohledem, který ji tak zarážel a rozdmýchával v jejím hrudníku bolest. Ušli několik dalších kroků a on se stále se sklopenou hlavou k zemi snažil rozvzpomenout. "Prokázal jsi mi svou přízeň. Dal jsi mi růži. Rudou růži," připomínala mu detaily, o jejichž významnosti byla doposud tak přesvědčena. Její oči se rozšířily, když zjistila, že ani to mu nic neříká.

Zvedl hlavu a podíval se do její tváře. Na rtech měl srdečnou omluvu na svou zapomnětlivost, ovšem když viděl bolest v jejích očích, snažil se s falešným úsměvem zahrát náhlé rozvzpomenutí, aby ji aspoň trochu potěšil. "Oh, jistě, že ano. Samozřejmě, že dal," pohodil hlavou, jako by sám sobě nevěřil, jak mohl tak snadno zapomenout. Na její tváři se rozlil drobný úsměv. Drobný, protože váhala, zdali si opravdu vzpomněl, nebo ji jen konejšil malou lží.

***

Vždy ji bavilo jej sledovat. Už tehdy, když jej poprvé spatřila ve zbroji na pobočníkově turnaji, ji učarovalo, jak snadno a lehce dokáže odrazit útok protivníka, s jakou ladností drží meč a jak hbitě a pružně uniká z dosahu nepřátelského ostří. A nyní jí ta podívaná byla dopřána znovu. Seděla na pohodlné židli vyložené polštáři po boku budoucí královny Sedmi království, Margaery Tyrellové. Dělil je jen pouhý stůl prohýbající se pod tíhou táců a pohárů s vínem a jinými druhy ovoce.

Margaery stejně jako ona sledovala Lorasův cvičný zápas. Oděn v tréninkové zbroji v typických Tyrellských barvách dopřával své sestře a své nastávající odpolední zábavu. I on sám se kupodivu bavil. Jeho protivník byl tak nezkušený a nepozorný. Pod přilbou se staženým hledím, která mu seděla na hlavě, se jeho rty posměšně smály kreacím, které potenciální nepřítel předváděl při každém rozmáchnutí mečem. A jak nesmyslně uhýbal a odrážel jeho útoky! Tohle nebyl boj, ani zdaleka. Jen šaškárna, kterou musel nazývat svým tréninkem. Vždyť jej nestálo žádnou námahu uhnout před protivníkovými pokusy o zásah! Proto nebylo divu, že se i na tvářích přísedících dam objevovaly potutelné úsměvy.

Sansa si byla vědoma toho, že takového soupeře snadno přemohl kterýkoliv jiný muž, jenž by měl s mečem ve své ruce nějaké zkušenosti. Nemohla tedy obdivovat svého budoucího manžela natolik, nakolik si to přálo její srdce. Avšak dokázala si na bojujícím Lorasovi své. Možná pro něj bylo hračkou odrazit svého protivníka, ale i přesto byly jeho pohyby elegantní, ladné, zkušené a pružné. A to lahodilo oku rusovlasé lady, jak jen nejvíce mohlo.

"Je to vskutku úžasný bojovník," pyšně pronesla a úkosem se podívala na Lorasovu sestru. Hrdost v jejích očích musela být znát široko daleko. A když se na ni Margaery podívala, zaznamenala ji lehce s bystrostí sobě vlastní. Její typický široký úsměv zalil její tvář a její mandlové oči sledovaly mladou naivní dívku, která zahořela k jejímu bratrovi tak velkou láskou.

"Nemáš náhodou tušení, kdy bychom mohli…" pokračovala Sansa a s nadějí se na budoucí královnu podívala. V očích jí hořela touha a žádostivost. Lorase opravdu miluje, tak proč musí přípravy jejich svatby tak dlouho trvat? Samozřejmě, nebude tak snadné si Lorase vzít. Král Joffrey a ona mají za sebou krušnou minulost. Vždyť tomu není tak dávno, co její srdce patřilo právě jemu a kdy byl Joffrey přislíben jí! Jenže to bylo ještě v době, kdy její otec, lord Eddard Stark ze Zimohradu a pobočník krále Roberta, žil. Jakmile byl lživě prohlášen za zrádce a před davem popraven, mohla na Joffreyho zapomenout. Naštěstí pro její srdce, v oněch dnech již o něj nestála. Poznala, jaký je to tyran. Margaery sňatek s ním vůbec nezáviděla. Ba naopak, ještě ji obdivovala za její odvahu. Na jejím místě by se strachovala o svůj život.

"Zasadím semínko, jakmile budeme s Joffreym oddáni." Margaery zajiskřilo v očích, když pochopila, o co ji Sansa žádá. "Mělo by rychle vyklíčit," dodala a neubránila se samolibému povytažení obočí. Nic proti požadavku lady Sansy neměla. Dokonce jej přijímala s otevřenou náručí. Přemluvit Joffreyho nebude lehké, ale povede se to. Zajisté. Musí, už jen kvůli Lorasovi. Bude-li ženat, snad to vyvrátí veškeré pomluvy, které o něm kolují. Věděla, že se zakládají na pravdě, znala Lorase až příliš dobře, ale přeci jen škodily jeho pověsti, a tudíž i pověsti celého jejich rodu. Až se Loras ožení, nebude se také nikdo muset bát, že rod Tyrellů z Vysoké zahrady nebude mít dalšího dědice. Sansa mu dítě mile ráda odnosí a on, on to zkrátka přežije.

"Joffrey mě nenechá odsud odjet. Má příliš mnoho důvodů si mě tu nechat," vyslovila Sansa své obavy a zároveň tak Margaery připomněla, proč není její přání tak snadné, jak by se mohlo zdát. Joffrey byl pro ně opravdovou překážkou.

"A jen jeden, aby tě pustil," potutelně se budoucí královna usmála. "Protože mi to udělá radost." V jejích modrých očích, jejichž barva dokonale ladila k modrým prošívaným šatům, které dnes měla na sobě, se blýsklo a Sansa neskryla svůj chápavě povýšený pohled. Odvrátila svůj zrak od Margaery a opět se zahleděla před sebe na svého rytíře zrovna ve chvíli, kdy Loras rozhodl celou šaškárnu nazývanou tréninkem ukončit.

"Panoši!" Jeho křik se rozezněl po okolí. Povel k němu přivolal dva mladíky v modrých košilích, kteří celou dobu zápasu postávali nedaleko rytíře a jeho spolubojovníka. Černovlasý z nich mu z rukou převzal zbraň a s poklonou odešel, zatímco ten druhý, plavovlasý, mu podal číši s vodou. "Krásný boj, sere," ohodnotil Lorasovo předchozí počínání, když si od něj rytíř přebíral nabízený pohár.

"To nebyl boj," zahořkle odvětil Loras. Zkoumavě si přeměřil mladíka pohledem. Neznal ho, ta tvář, nebyla mu ničím podvědomá. Vidí ji tu poprvé. Na čele mu vyskočila drobná vráska od soustředění, při kterém se lehce mračil. "Tebe neznám," pronesl s pohárem na půl cesty k ústům.

"Olyvar," pousmál se mladík a přešel k Lorasovi blíže, aby mu mohl odepnout zbroj na ramenou. "Nechť se ti zlíbí." Zpříma pohlédl do rytířových očích. Lorasovo obočí povyskočilo nahoru nad jeho počínáním. Na panoše byl natolik sebejistý. Jednoznačně vybočoval z řad. Ostatní mladíci raději klopili své pohledy do země, když s ním mluvili, neodvážili se mluvit sebejistě, jen shovívavě tišili své hlasy, aby jej náhodou něčím nerozezlili. Olyvar oproti nim neměl zábran. A to byl důvod, proč mu Loras věnoval svou pozornost. Nelitoval, jelikož se mu vzápětí naskytl výhled na velice pohlednou tvář s krásně řezanými rysy. Takovou dokázal opravdu ocenit.

"Rád bych tě viděl s pořádným bojovníkem, sere," zalichotil mu Olyvar a jistou podmanivostí v očích si od Lorase vyžádal delší oční kontakt, než bylo mezi panošem a rytířem adekvátní. Na rtech mu pohrával úsměv. Oproti první lichotce, kterou k Lorasovi směřoval, tahle byla pravdivá. Lorasův protivník nestál za nic. Ale Tyrellský dědic byl rytířem se vším všudy. Někdo jako on by si zasloužil rovnocenného spolubojovníka.

Loras díky jeho slovům sklopil pohled na číši ve své ruce a srdečně se zasmál. Dokonce i obyčejný panoš poznal, jak velkou šaškárnu zde musel předvádět pro pobavení své sestry a budoucí ženy.

***

Ještě ten den Lorasova komnata hostila dalšího návštěvníka. Místností se rozléhalo šustění přikrývek na posteli spolu s tichým vzdycháním, které unikalo z úst obou mužů. Olyvarovo obnažené a zpocené tělo se lepilo na Lorasovo, jejich rty do sebe hrubě narážely, dravě se navzájem sály. Následně se od sebe oba muži odtáhli, aby nasáli do plic další kyslík, než se na sebe opět vrhli.

Rytířovo tělo bylo zatlačeno do měkké podušky, když se již poněkolikáté přetočili a rozházeli peřiny zase o něco více. Nenasytně se po sobě vrhli. Loras si se zavřenýma očima vychutnával milencovi polibky stejně jako jeho pevné paže, které cítil obtočené kolem svého těla. Jejich rty se znovu střetly, tentokrát s takovou vervou, až do sebe muži narazili svými zuby. Jakmile jim opět došel dech, zabořil Loras hlavu více do měkkého polštáře a zmateně se podíval do Olyvarových očí. "Jak jsi to věděl?"

Mladík se namísto odpovědi znovu vrhl na jeho rty a ukradl si od rytíře další z toužebných polibků. "A co?" zamručel mezi jednotlivými z nich, když zachytil Lorasův pohled, kterým jej rytíř i nadále propaloval. Ten hloupý výraz v jeho tváři, normálně by se mu asi zasmál, ale nyní si musel udržet vážnou tvář. Loras nesmí mít nejmenší tušení, jaké důvody ho za ním přivádí. Naštěstí jej sebekontrola mnoho sil nestála, měl v tom svoji praxi.

"Že chci tohle…" zakroutil Loras hlavou a oddálil svůj obličej od Olyvarova. Jak to mohl mladík jako on tušit? Mezi šlechtou o něm sice kolovaly řeči a pro většinu lidí se vznešenou krví jeho aférky s muži představovaly veřejné tajemství, ale on? Jak na to mohl přijít on? Není nic víc než pouhý panoš!

"Můj lorde…" vydechl do Lorasovy tváře, než si z jeho rtů ukradl další polibek. Vzápětí se přetočil a složil nohy dolů z lůžka. Vstal a nechával za sebou ležet zmateného rytíře. Zatímco Olyvar svýma bosýma nohama přecházel po kamenné podlaze ke stolu, na kterém stál džbán s vodou, z nějž si později odlil do prázdného poháru, Loras se na posteli posadil a s touhou jej oddaně sledoval.

"Budu se brzy ženit a má nastávající nemá nejmenší tušení," pronesl, když pochopil, že jeho otázka zůstane nezodpovězená. Ten mladík jej fascinoval. Byl tak jiný než všichni ostatní, které potkal. A rozhodně se to nevztahovalo jen na intimnosti, které mezi nimi proběhly. Působil tak sebevědomě a ambiciózně, zároveň oplýval tajemstvími a něčím nebezpečně silným, co Loras nedokázal pojmenovat. V duchu však přislíbil sám sobě, že dnešním dnem to mezi nimi rozhodně neskončí.

"Z mé zkušenosti to jen málokdy ví," pronesl vyrovnaně Olyvar těsně před tím, než se napil vody ze zdobené číše. Stál k Lorasovi zády, takže asi nevšiml, že se i rytíř zvedl z lůžka a přešel k němu. Až tichý zvuk kroků na podlaze jej upozornil, že se k němu Loras blíží.

"Máš asi hodně zkušeností, že?" prohodil Květinový rytíř a zezadu položil svou dlaň na rameno pijícího mladíka.

"Hm…" zamumlal Olyvar během toho, co polykal jeden z loků. "S manžely," potutelně se pousmál, když zbytek nápoje odkládal zpět na stůl, a Lorasovo obočí díky jeho slovům vyletělo vzhůru a ústa se mu překvapením otevřela. To už se ale Olyvar natočil zpět k němu a přitáhl si jej za pas blíže k sobě. Loras nelenil, uchopil jej za tvář a vrátil se k líbání jeho rtů, zatímco jej Olyvar pozadu směroval nazpátek k posteli, do které jej nakonec z výšky shodil. Následně na rytíře nalehl sám a znovu jej začal líbat, při čemž cítil, jak si Loras obtočil své nohy kolem jeho boků.

***

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama