The Broken Angel - Prolog

3. června 2017 v 12:27 | Makkakonka |  The Broken Angel


Fandom: Harry Potter | Pár: Drarry | Žánr: slash | Upozornění: 12+ | Autor: Makkakonka


***

Večer pozvolna snášející se na krajinu postupně halil do svých temných paží honosné a rozlehlé sídlo stojící uprostřed zpustlejších zámeckých zahrad. Černá silueta ptáka mihla se na obzoru a jen velmi bystré oko by bylo schopné ji postřehnout na tmavomodrém odstínu oblohy. Místo bylo podivně tiché. Všichni obyvatelé na kráse upadajících zahrad se již dávno skryli do svých úkrytů a nyní se již oddávali spánku.

Stromy lesů obklopujících celý pozemek tvořily dohromady jednu zdánlivě neproniknutelnou tmavou stěnu. Jen pár vyvolených stojících na kraji podrostu mohlo viditelně vrhat své stíny na trávník postrádající svou vznešenost, kterou ještě před několika týdny oplýval. Celý pohled, který se naskytoval očím náhodného diváka, byl smutný. Místo vypadalo pochmurně, a stejně tak se cítili i lidé, kteří se nacházeli uvnitř sídla.

V jedné z místností, přepychující luxusem a jednoznačně ukazující bohatství, se u dlouhého dřevěného stolu se spoustou vyřezávaných ornamentů konala smrtijedská schůze. Lidé se sklopenými hlavami naslouchali autoritativnímu hlasu člověka, který seděl v čele. Jeho mrtvolně bledá pokožka divoce kontrastovala s přítmím, které vládlo i v této místnosti. Lysá hlava a nezvyklá prázdnota v místech, kde se nacházel lidský nos, rudé oči a přísné úzké rty, které nyní splývaly s pokožkou, vyvolávaly v každém z přítomných respekt. Stejně tak nezvykle syčivý tón hlasu onoho muže, pomalost a rozvážnost jeho slov.

Tři židle u stolu byly prázdné. Černé kožené polstrování se pod svou nahotou ochlazovalo a snižovalo tak pohodlnost pro ty, kterým bylo určeno. Avšak pouze dvě z těchto židlí měly být dnes zaplněny. Všechny příslušely rodině, která zde již po generace žila. Nyní tato rodina měla pouhé tři členy, kteří by s hrdostí nosili její příjmení. Ženu s mužem, manželský pár, který nikdy nepocítil vzájemnou lásku a vzal se pouze na přání svých otců a matek.

Již přes dvacet let žili si po boku, avšak nikdy ne v souladu a respektu. Z povinnosti spolu před šestnácti lety ulehli do jednoho lože a přivedli na svět třetího člena jejich vznešené rodiny. Syna, vzhledem neuvěřitelně podobného svému otci a s nesnesitelnou povahou, jež mu během dětství vštěpila jeho matka a kterou dítě přijímalo s radostí, jelikož byla natolik podobna jeho vzorům - matce a otci.

Nyní měla matka se synem nést zodpovědnost za činy svého muže. Měla napravit jeho selhání tím, že dnes přivede na schůzi své dítě a nechá jej v moci hadího muže, který si za své bydliště zvolil právě její panství. Též jako trest za chyby, kterých se dopustil její manžel.

Přestože žena neznala příliš mnoho dobrých citů, dnes se jí prodraly napovrch. Nejistota z toho, zda dělá dobře, a špetka mateřské lásky ji nutily vzepřít se tyranovi, avšak strach z trestu nad nevykonáním příkazu nakonec vyhrál.

Postávala proto v místnosti sousedící s tou, kde se konala schůze. V křesle po její pravici seděl mladý muž, její syn. Navenek zcela klidný, ale pod pevnou ledovou maskou vypěstovanou spoustou let tvrdé výchovy se míhala vyděšenost a strach, chuť utéct někam daleko a rádoby spásné myšlenky na to, o kolik by bylo vše lehčí, kdyby se narodil někomu jinému, či kdyby se nenarodil vůbec.

Ani jeden z nich nemluvil. Každý byl uzavřen ve svých myšlenkách a neměl zapotřebí nic říkat. Žena by navíc nevěděla, jak o svých citech mluvit a mladík, ten věděl, že by za své myšlenky nebyl vůbec pochválen. Ba naopak.

Neměl dovoleno mluvit o věcech, jako jsou pocity. Nebyl k tomu vychován. Měl být tvrdý, nekompromisní, neústupný a obávaný. Tak, jako kdysi býval jeho otec, tehdy, když jeho jméno bylo spjato s označením "pravá ruka lorda Voldermorta".

Jenže on takový nebyl. Věděl, že by měl, ale nebyl. V průběhu svých školních let se naučil rozpoznávat to, co jej rodiče naučili, od toho, co by chtěl on sám. Sledování životů ostatních spolužáků mu přineslo poznatky o tom, jak ve skutečnosti vypadá šťastný život, jak vypadá skutečná rodičovská láska.

Nikdy nepoznal chuť pravého přátelství, lásky ani štěstí. Nesměl. Jedny ze základních pravidel, které mu otec s matkou vštěpovali do hlavy. Pravý přítel neexistuje, láska vždy zradí a štěstí potřebují jen slabí. A on měl být silný, hodný svého jména, své krve. Jenže nebyl. Sám to o sobě věděl. Hlavním problémem bylo, že on sám takoví být ani nechtěl.

Tak rád by změnil své příjmení, znamenalo-li by to svobodu v chování a názorech. Jenže něčeho takového se dosahuje těžko. Byl pevně svázán, kontrolován. Jakékoliv překročení vytyčených hranic pro něj znamenalo trest. Byl loutkou svých rodičů, ale též, pod maskou, kterou si dennodenně nasazoval, aby zakryl to, nakolik se vymyká jejich přáním, byl jen pouhopouhým hercem. Každý den se přetvařoval a tam, kde musel, ze sebe dělal někoho, kým ve skutečnosti nebyl.

Nechtěl skrývat svoji pravou povahu, nechtěl odhánět potenciální přátele svým otřesným chováním. Ale musel, měl-li nějaký pud sebezáchovy. Proto vždy je tiše záviděl a o chvílích samoty proléval slzy nad svou vlastní ubohostí. Byl ztracený ve hře, kterou si pro něj život připravil. Měl příležitosti k tomu, aby začal hrát na obě strany, ale věděl, že to by jej jednou akorát přivedlo na úplný konec.

Již delší dobu balancoval na pokrajích svých sil. Bylo jen otázkou času, kdy to nevydrží. Ničil sám sebe, a zároveň byl ničen ostatními. Ztrácel se lidem před očima, ale oni byli vůči tomu slepí. Tam, kde by kdysi mohl hledat pomoc, jej nenáviděli. A tam, kde byl nucen zůstat, musel poslouchat příkazy na slovo a odměnou mu bylo jen to, že mu ostatní pouze podlézali a neustále od něj měli nějaká očekávání.

Nyní bojoval sám se sebou. Cítil, že se uvnitř sype jako domeček z karet, ale silou vůle se pokoušel být silnějším a přečkat následujících několik minut, vydržet. Avšak vše, co si v průběhu minulých okamžiků vybudoval, se vytratilo jako pára nad hrncem, když k jeho uším dolehl chladný rozkaz syčivého hlasu, který byl vyřknut tak nahlas, že jej bylo slyšet i přes zavřené mohutné dveře.

"Přiveďte ho! Nechť se stane jedním z nás a vyslechne si svůj úkol, kterým dokáže svou loajalitu a napraví skutky svého neschopného otce! Salazar buď k němu milostiv, jestliže selže."

***

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama