The Pariah - 1. kapitola

3. července 2017 v 1:17 | Makkakonka |  The Pariah

The Pariah

Fandom: Harry Potter | Pár: Drarry | Žánr: slash | Upozornění: 15+ | Autor: Makkakonka


***

První sluneční paprsky prosvítaly skrze zatažené závěsy a svými světelnými louči malovaly po dřevěné podlaze pokoje světlé podlouhlé tvary. Několik z parket tichounce zalupalo, když na ně dopadl výhřevný proud slunečního světla. Staré odrbané tapety na zdech obyčejně ztrácely svou barvu a případný návštěvník bytu by z jejich vybledlého kabátu nebyl vůbec potěšen. Pamatovaly si toho spoustu. Vzor, který je dříve zdobil, by na nich rozpoznal jen málokdo. Jejich konce se odlepovaly, na některých místech byly dokonce utrhnuté a odkrývaly kdysi bílou zeď pod nimi. Dlouhé praskliny se klikatily po celé šířce stropu, omítka byla na několika místech opadaná, v rozích visely pavučiny, které se obyvatel bytu snažil již několikrát vymést. Jeho snaha však vyšla vniveč - druhý den tu byly znovu.

Zubožený stav zdí pokoje nebyl jedinou vadou na kráse. I ony závěsy na oknech byly proděravělé, zašedlé a smrděly zatuchlinou. I přes veškeré snahy se nepodařilo z nich odporný zápach hniloby vyprat. Nábytek v pokoji byl starý, otlučený, rozviklaný a rozvrzaný. Dřevěné šatní skříni v rohu nepomohla ani leštěnka, zrcadlo vsazené do jejích dveří bylo poškrábané a na dvou místech dokonce popraskané, chybějící nohu nahrazoval malý dřevěný hranol. Oblečení, které ukrývala, bylo přizpůsobené místní módě, avšak našly se zde i luxusní a drahé kousky, které jako jediné v celém bytě představovaly vzpomínku na lepší časy, které mladík bydlící v bytě pamatoval.

Deska malého čtvercového stolku obklopeného čtyřmi židlemi nesla na sobě mnohé rýhy a škrábance, proto přes ni byl raději přehozen světle zelený ubrus. Na něm stála bílá váza s uvadající květinou, kterou se mladík před několika dny snažil byt oživit. Židle samotné pod vaší váhou žalostně naříkaly a jedna z nich dokonce už žádnou neunesla. Jen pro celkový dojem ji mladý muž v bytě nechával stát po boku dalších tří. Byla však nepoužitelná, i nákup se na ni bál odložit, aby se její nohy náhodou nerozjely.

Lednička stojící napravo od malé kuchyňské linky byla snad nejmodernějším vybavením v místnosti. Nesourodé kusy nábytku spolu neladily již tak, natož pak s ní. Většinu času však byla poloprázdná. Mladík sám příliš vařit neuměl a to, co znal, naučil se jen z nouze. Nikdy dříve nebyl nucen stát u plotny a pokoušet se něco vytvořit, proto nyní jedl nejčastěji polotovary, které sehnal v obchodech. Nesnášel ten pocit, když měl v ústech zrovna tohle jídlo. Nepochyboval o tom, že mu kazí žaludek, avšak každodenní stravování v restauracích si bohužel dovolit nemohl.

Z místnosti - mimo vchodových - vedly už jen jedny jediné dveře. Ukrývaly za sebou koupelnu se záchodem, místnůstku malou, těsnou, avšak nezbytnou. Z nedostatku prostoru se v koupelně nenalézala žádná vana, ve které by se mohl mladík odreagovat. Namísto ní tu stál rohový sprchový kout se dveřmi s matného skla. Skříň pod umyvadlem byla vybavena ručníky, toaletním papírem a uklízecími prostředky, po stranách zrcadla visícího nad ním byly v poličkách naskládány kosmetické potřeby, parfémy a sada na holení. Dříve se mladíkova koupelna pyšnila mnohem větším množstvím všelijakých lahviček a tub s krémy, šampony, oleji, a podobnými kosmetickými přípravky, avšak nyní musel mladý muž slevit ze svých nároků a o něco se uskromnit. Neodpustil si však kvalitu skrytou pod značkovými etiketami, proto většina zbylých peněz, které se mu podařilo vydělat a ušetřit po zaplacení nejnutnějšího, šla buď to do kvalitnějšího jídla, nebo právě sem, na poličky v koupelně.

Kousek od vstupu do koupelny stála mladíkova postel. V bílých zmuchlaných přikrývkách se rozvalovalo štíhlé bledé tělo. Značná část peřiny byla nakrčená pod mladíkovým trupem, její spodní cíp se táhnul mezi jeho stehny a končil někde uprostřed jednoho z lýtek. Jedna z mladíkových rukou objímala bílé povlečení a přidržovala tak další z cípů pod mužovou hlavou. Čupřina lesklých blonďatých vlasů pokojně spočívala na polštáři. Mladík byl oblečen pouze ve volném šedém tričku a tmavém spodním prádle. Poklidně oddechoval, hrudník se mu zvedal a klesal v pravidelných intervalech. Jediný zvuk, který ve svém spánku mladík vydával, bylo tichounké funění způsobené nosem příliš zabořeným do peřiny.

Zatímco blonďák stále vyspával, město za zavřeným oknem se začínalo probouzet k životu. Vzdálený šum projíždějících aut, troubení naštvaných řidičů v zácpě způsobené výkopy na silnici, lidé chvátající v oblecích do práce, staré ženy s igelitovými taškami s nákupem v rukou ploužící se po chodníku domů, dětské výskání a jásání, křik jejich starostlivých matek. V dálce zaštěkal pes a než se člověk nadál, přidalo se k němu několik dalších. Před bytovým domem, kde mladík bydlel, zrovna zastavilo popelářské auto. Kovový rachot popelnic spolu s hučením samotného auta byl však již natolik hlasitý, že se blonďák v posteli začal pomalu převalovat.

Jeho šlachovité tělo se nejdříve narovnávalo z přikrčené pozice, následně mladík tiše a především nespokojeně zamlaskal do polštáře, než otočil hlavu na druhou stranu a neochotně posunul své pozadí po prostěradle na jiné místo. Další rámus venku způsobený navrácením popelnic na jejich původní místo však blonďáka probral ještě více, a tak spolu se vzdalujícím se zvukem motoru popelářského auta otevřel první oko. Rozespale zamžoural před sebe, a když si uvědomil, co to jeho uši vlastně slyší, podrážděně zaskučel a praštil hlavou zpět do polštáře.

Jakmile však zpracoval svou nelibost z probuzení, zadíval se již oběma očima před sebe. Pár šedých bouřkových kukadel přelétl po neútěšném vzezření bytu a zakotvil na proděravělých závěsech. Mladík se se zamručením převalil na záda a následně se silou vůle rychle vyšvihl do sedu. Spustil svá bosá chodidla dolů z postele a po chvilkovém zaváhání, jestli by nebylo přeci jen lepší sebou znovu praštit do peřin, nakonec vstal a rozešel se k oknu.

Kovové žabky, kterými byly závěsy přichyceny na garnyži, zavrzaly, když mladík prudce jedním škubnutím na obě strany závěsy odtáhl. Do obličeje jej uhodilo ostré denní světlo, takže byl na okamžik přinucen zavřít obě oči. Když se však odvážil znovu podívat na svět, pohlédl oknem ven. Na špinavé ulici stály vyvezené popelnice a u jejich den se povalovaly odpadky, které z popelnic stačily vypadnout ještě dříve, než byly vyvezeny.

Znechucený úšklebek se zformuloval na jeho rtech. Raději okno urychleně otevřel a odvrátil se od něj. Přešel ke kuchyňské lince. Naučeným způsobem si do rychlovarné konvice napustil vodu z kohoutku a dal ji převařit. Bez svého ranního šálku horké kávy se neobešel, proto také již zmiňovaná konvice patřila k prvním věcem, které se v mudlovském světě naučil ovládat. Trvalo mu až směšně dlouho, než pochopil, že je k jejímu zprovoznění zapotřebí elektřiny. Tolik nervů ho to stálo, u návodu proseděl hodiny a až potom mu vše došlo.

Občas mu přišlo, že z něj mudlové dělají jen hlupáka. Nerozuměl jim a do toho všechny ty jejich vynálezy! Byli to lidé stejně jako on, avšak na rozdíl od něj pro ně kouzelník představoval bájnou postavu z pohádek pro malé děti. Nikdo z nich neměl nejmenší tušení, že opravdu existují! Skrýt svůj původ byla na začátku jedna z nejtěžších věcí. Zvlášť když byl nucen ze dne na den žít mimo svou komunitu, daleko od své rodiny a přátel - pokud mu tedy ještě nějací zůstali. Nebyl si úplně jist, zdali se pro ty dané osoby hodí zrovna tohle označení. Musel se obejít i bez hůlky, kterou několik let před tím, než mu byla odebrána a před zraky všech přelomena vedví, nedal z ruky. Veškeré věci potřebné k životu mu zajišťovala ona, nebo domácí skřítek.

I když se sám snažil postavit na vlastní nohy již dříve, byl závislý na jistém způsobu života. A pak, zničehonic, v době, kdy se smiřoval s doživotním pobytem v azkabanském vězení, přišel se svou výpovědí k soudu samotný Harry Potter. Kouzelníci jej po jeho vítězství nad Voldemortem začali zbožňovat ještě více, než tomu bylo dříve, a tak nebylo divu, že i samotný ministr kouzel byl jeho slovy ovlivněn natolik, že se nakonec rozhodl ze svého požadavku na blonďákův trest slevit. Proto namísto toho, aby mladý Draco Malfoy následoval svou rodinu za mříže azkabanské cely, ocitl se znovu na svobodě. Avšak zbaven své hůlky s definitivním zákazem kouzlit, používat jakékoliv kouzelnické pomůcky, lektvary a vykázán z kouzelnické společnosti pod hrozbou vězení.

Ministerský rozsudek každou se zmíněních věcí ještě více rozváděl a specifikoval každou oblast, se kterou měl nyní Draco zákaz přijít do styku. Než se ministr tehdy dobral k samotnému konci rozsudku, byla by mu většina přítomných úředníků zaspala, kdyby se nesoudil zrovna on, Draco Malfoy. Soudní procesy s ním a vůbec s jeho rodinou byly však takovými taháky, že se kouzelníci byli pro každou novinku schopni pozabíjet a u novinových stánků klidně i ušlapat.

Každé kouzelnické médium každý z procesů pečlivě sledovalo, dalekosáhle rozebíralo, a dokud nepadl konečný rozsudek, s radostí spekulovalo o možném konci rodiny Malfoyových. Kdysi jejich jméno budilo respekt, honosilo se vznešeností a vážností. Poslední tři žijící příslušníci však dokázali změnit autoritu v hanbu a vážnost v terč posměchů. Již nebylo nikoho, kdo by před Malfoyem sklonil hlavu. Všichni se jen smáli a bavili na jejich účet.

Mladíkovo vyvržení do světa mudlů mu dalo další velkou lekci do života. Ne, že by o ně neměl nouzi už dva roky před poražením Pána zla, ale tento drastický způsob, který jej donutil zcela změnit svůj životní standart a styl, mu způsobil asi to největší příkoří. Ministerští představení na jeho soudě moc dobře věděli, co dělají. Poslat někoho jako on bez prostředků mezi lidi, které celý život nenáviděl a kterými bez jakéhokoliv racionálního důvodu opovrhoval, byl krok opravdu vychytralý.

Než se sžil s tím, co bylo pro mudly typickým, uvrhl jej život do mnoha situací, ve kterých se ztrapnil natolik, že se mohl hanbou propadnout. Principy mudlovské společnosti se právě v těch praktických a důležitých věcech tolik lišily od těch kouzelnických! Než si zvykl na přítomnost pouze mudlovské populace, stálo jej to též mnoho sil. Kdysi se mu z nich chtělo zvracet, dnes si již navykl, avšak někteří jedinci mu pili krev již od pouhého pohledu. Proto se také - pokud to nebylo nezbytné - lidské společnosti vyhýbal.

Nedokázal si mezi mudly najít známé, natož potom blízké přátele. Šlo o politováníhodnou skutečnost, jelikož byl z kouzelnické populace vykázán již před dlouhými třemi lety. Jeho partnerský život byl také na bodu mrazu. Žádného stálého partnera si najít nedokázal, a aby jeho mladistvé libido příliš nestrádalo, dovolil si čas od času nějaký nezávazný flirt, případně jednu noc strávenou mimo svou vlastní postel. Nikdy však nešlo o nic vážného a on si díky tomu v poslední době uvědomoval více než dříve, že mu chybí někdo, s kým by mohl sdílet každý moment ze svého bídného života.

Lupnutí konvice mu oznámilo, že je voda již převařená. Odlepil své pozadí od hrany kuchyňské linky, o niž se doposud opíral, a dostatečně dlouhé době si vodou zalil svou ranní kávu, kterou si v době převařování vody předpřipravil do zeleného hrnku. S horkým nápojem se poté rozešel ke stolu, u kterého se posadil. Zatímco pomalu usrkával kávu, zachmuřený pohled mu spočíval na povadlé květině ve váze. Stačilo by jedno jediné kouzlo a byla by zase v pořádku… S povzdechem vstal a zanesl nebohý kvítek do odpadkového koše.

Po snídani spočívající ve vypití kávy se převlékl do modrých riflových kalhot, které - jak správně pochopil - vládly mudlovským šatníkům, a jednoduchého čistě bílého trička. Do přední kapsy u kalhot si strčil peněženku s několika drobnými, které mu ještě zůstaly. Byl připraven vyrazit ven, aby se stejně jako každý den v posledním týdnu porozhlédl po jedné důležité věci, jež mu scházela. Práci.

Žít v mudlovském světě bez jakýchkoliv kouzelnických prostředků si žádalo vydělávat mudlovské peníze v mudlovském zaměstnání, a ačkoliv nebyl Draco ani hloupý a ani úplně levý, bylo pro něj těžké nějaké místo sehnat a udržet si jej. Školu čar a kouzel v Bradavicích mudlové samozřejmě neuznávali, byť patřila k těm nejlepším, které mohl kouzelnický systém školství nabídnout. Kdyby byl přišel mezi mudly a začal jim vykládat o svém vzdělání, vysmáli by se mu a pravděpodobně by jej odkázali na psychiatrickou léčebnu. Ostatně, kdyby toto přání mudlů vždy uposlechl, byl by v tomto ústavu již nespočetněkrát. Například když se jednou docela hloupě zeptal, co že to je ten řidičský průkaz, který po něm vyžadovali při jednom z konkurzů, považovali jej za úplného blázna. Začátky bývaly opravdu těžké.

Bez patřičného vzdělání dosáhnout na aspoň trošku utěšující místo bylo pro Draca téměř zcela nemožné. A když už přeci jen uspěl, většinou jej neznalost mudlovského světa a jejich reálií poslala zase zpátky do života bez práce. Snažil se, opravdu se snažil zapamatovat si každičký detail o těchto lidech, i tu nejmenší prkotinu, ale vždycky se našlo něco nového, co neznal a na co vždycky doplatil. Anebo se prostě jen nechal unést - jako posledně.

To zrovna pracoval jako obsluha v nedaleké kavárně a jelikož jej káva v mnohých případech držela nad vodou, neodpustil si občasnou ochutnávku z tamější nabídky. Všechno by bylo v pořádku, kdyby jednou nezačal zákazníkovi rozmlouvat jeho objednávku s tím, že měl čest jím zvolený produkt ochutnat a již nikdy více by to nedělal, jelikož taková hnusná břečka se prostě pít nedá. Když však muž trval na své objednávce, odmítl jej obsloužit a poslal jej do jiné kavárny. Samozřejmě se celá aféra neobešla bez zákazníkovy stížnosti u Dracovy šéfové, a tak byl v důsledku blonďatý mladík nucen své místo opustit jen po několika málo dnech od svého nástupu.

Dnes by si Draco nejraději nafackoval za to, že v ten den nedržel jazyk za zuby a raději s úsměvem tomu dědkovi nenaservíroval to, co chtěl. Jenže tehdy se na něm podepsal špatný spánek, který jen pomohl jeho potlačovanému chování znovu do popředí. Ačkoliv jej totiž životní eskapády velice změnily a málokdo by v něm hledal toho samého Draca, který vyrůstal se svými rodiči na Malfoy manor a rád svým štíhlým prstem ukazoval na každého, kdo se na něj jen křivě podíval, někde uvnitř hluboko pod povrchem měl stále sklony chovat se povrchně. Docela zdárně se mu je dařilo překonávat, avšak jednou za čas zkrátka potřeboval dát svým emocím průchod. Tehdy si vybral docela nešťastnou dobu.

S tichým povzdechem za sebou zamknul otlučené vchodové dveře a strčil si klíče do kapsy k peněžence. Čeká jej další den strávený hledáním nových novin s potřebnými inzeráty, účastí na dvou přijímacích pohovorech a pravděpodobně také den zakončený dalším hořkým zklamáním. Jak jen svůj život nenáviděl!

***

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama