The Psychologist - 1. kapitola

19. července 2017 v 19:04 | Makkakonka |  The Psychologist

The Psychologist

Fandom: 1D | Pár: Larry Stylinson | Žánr: slash, A/B/O | Upozornění: 15+ | Autor: Makkakonka


***

Obklopovala jej temnota a on přijímal její utěšující náruč, která zklidňovala jeho bolest, mírnila ji a navíc jej ponechávala ve sladkém nevědomí. Cítil, jak jej něčí ruka drží za dlaň, uvědomoval si krouživé pohyby palcem, které na ní dotyčný vykonával. Slyšel, že ona osoba na něj promlouvá prosebným hlasem plným strachu, utrpení a rozpoznával třas jejího hlasu způsobený pláčem. Avšak slova, ta rozlišit nedokázal. Zněla mu jako by z dálky, jako kdyby snad měl v uších vatu či cokoliv jiného, co by mu zabraňovalo rozpoznávat jednotlivé hlásky, jednotlivá slova či snad dokonce celé věty.

Nedokázal určit, komu ten hlas patří, přesto si byl jist, že jej zná. Hlava mu třeštila. Takovou bolest v životě nezažil. Jako by se mu chtěla vzápětí rozskočit na několik tisíc drobných střípků. Chtěl se ozvat, říci tomu dotyčnému u něj, že se probouzí, ale nedokáže otevřít oči. Chtěl mu povědět o své bolesti i podivné prázdnotě, kterou cítil v místě, kde se nacházelo jeho srdce. Tak rád by si postěžoval na neostrost svého sluchu, tak rád by tu osobu poprosil o pomoc z této propasti, ale nemohl se přimět k tomu, aby promluvil. Ústa měl podivně slepená k sobě a hlasivky, jako by snad ani nikdy neexistovaly. A oční víčka se zdála tak těžká!

Bolest v hlavě začínala sílit. Vzdálený hlas ozývající se v jeho uších se ztratil neznámo kam a nahradilo jej nepříjemné pískání, které podle všeho nemělo v plánu přestat. Cítil se hrozně. Nepřál si nic jiného, ať ten strašný pocit odejde. Chtěl se probudit, ale nešlo to. Ani plakat nemohl. Proč se mu slzné kanálky nedokáží probudit k životu, když to tak moc bolí? Ve svém volání o pomoc dokázal škubnout dvěma prsty na ruce, kterou svíral člověk, jenž byl u něj.

Pískání v uších najednou polevovalo a on znovu rozeznával něčí hlas. Tentokráte na něj mluvil z mnohem větší blízkosti, naléhavěji, žádostivěji a prosebněji. Jak rád by mu odpověděl! Avšak temnota opět začínala být příliš blízko. Pohlcovala jej. Pomaličku, pozvolna se plížila, aby jej znovu uchvátila do svých sítí. Nejprve se jí bránil, ale nakonec ji přijímal jako vysvoboditelku. S myšlenkou doufající v odpuštění, že svůj boj vzdal a nechal se odnést do nevědomích končin.

Opět ztratil ponětí o tom, co se s jeho tělem děje. Čas se stal neměrným. Strávil ve společnosti temnoty minuty? Hodiny? Dny? Či dokonce týdny? Měsíce? Nevěděl. Netušil. Ale když se znovu dokázal osvobodit z jejích spárů, ten člověk tu stále byl s ním. Zase držel jeho ruku a zase na něj promlouval. A tentokrát byl Louis odhodlaný bojovat.

Cítil se silněji než posledně. Hlas dotyčného rozpoznával mnohem lépe, i když stále mu zněl vzdáleně. Avšak nyní se zdál již dosažitelným. Hlavu mu pořád okupovala bolest a dávala o sobě vědět. Tupá a pulzující putovala jeho hlavou, jako když malý skřítci z pohádek kutají své zlato v podzemních tunelech. Víčka se zdála lehčí, avšak stále spočívala na jeho očích zavřená a těžká jako dva kameny. Pohnout s nimi prozatím nedokázal. Ale zvládne to! Udělá to!

Nadechl se. Podivný umělý zápach jej udeřil do čichových buněk a zvláštní guma, která do jeho nosu určitě nepatřila, poškádlila jeho nosní dírky. Jak stále více a více přicházel k vědomí, dokázal rozeznat, že ji nemá jen v nose. Plazila se mu po obličeji na každou stranu od nosu a ztrácela se kdovíkde. Nechtěl ji tam. Zkusil pohnout hlavou, aby mu snad z nosních dírek vypadla, ale jediné, co ucítil, byl pohyb několika málo vlasů na jeho spáncích.

Zdálo se mu, že jsou podivně dlouhé. Tak dlouhé vlasy naposledy neměl. Svou délkou nyní odpovídali účesu, který nosil před několika lety, než si své hnědé kadeře opět nechal zkrátit. Měl na sobě dlouhé vlasy rád, ale čeho bylo moc, toho bylo příliš. Pokusil se ze sebe vydat nespokojené zamručení, ale z jeho hrdla vyšel jen přiškrcený pískot, zdali se tomu pazvuku vůbec dalo nějak říkat. Pohnul rukou, která opět spočívala v něčím sevření. Tentokráte ji rozpohyboval v zápěstí a slabě oplatil stisk, který mu byl dáván. A najednou byl ten hlas zase tak blízko!

Ruka neznámého jej stále držela, ale druhá se přesunula na jeho čelo, odkud odhrnula pramen delších vlasů. Mezi všemi těmi naléhavými slovy rozpoznal své jméno. "Louisi...!" volal ten dotyčný a brunet dokázal odlepit své rty od sebe, aby mu odpověděl. Avšak hlas jej zklamal. Hlasivky nedokázaly vyloudit nic, ani hlásku, a tak omega jen vydechnul pusou vzduch ze svých plic.

Znovu slyšel své jméno. Sluch se mi pomalu zlepšoval. Vnímal již i barvu hlasu a rozpoznával několik dalších slov. Prosby. Všechno to byly prosby, aby se probudil, otevřel oči a aby znovu neusínal. Tomu člověku se to pravděpodobně zdálo tak snadné. Ale on? Bojoval a pomaličku postupoval vpřed. Přibližoval se ke svému vítězství. Temnota ustupovala poražena do pozadí. Teď už jen ovládnout své tělo, převzít kontrolu nad svými končetinami a konečně otevřít oči!

Víčka se mu zachvěla a ruka na jeho čele znovu odrhnula stranou další vlasy. Stisk zesílil a hlas se plačtivě nalomil a neustával ve svých prosbách. "Lou, prosím, podívej se na mě. Musíš se nám vrátit. Prosím, Louisi. Neodcházej nám zase." Ten hlas... poznal jej! A následující tiché popotáhnutí jej přimělo sebrat další síly k tomu, aby se na dotyčného opravdu podíval. A zase ten hlas. Patřil Niallovi, teď už si tím byl jistý. Jeho blonďatý kamarád zněl, jako by si kvůli němu klidně i oči vyplakal, jen aby se Louis konečně probudil. A tak se brunet pokusil otevřít své oči ještě jednou.

Maličká drobná škvírka se utvořila mezi jeho víčky a vzápětí opět zmizela, když jej nepříjemná ostrost ihned donutila oči zase zavřít. Avšak svůj účel to splnilo. Niall po jeho boku radostně zavýskl a najednou ruka z Louisova čela zmizela, aby mohla stisknout tlačítko vedle postele, ve které Louis ležel. Pak se zase vrátila na své místo.

Louis s novou dávkou odhodlání znovu zkusil nadzvednout svá oční víčka. Přál si podívat se na Nialla a ukázat mu, že už slz není potřeba. Světlo jej uhodilo znovu, avšak nyní odolával lépe. Sice svá víčka zase nechal o něco poklesnout, ale díval se! Spatřil rozostřenou tvář svého kamaráda a za ním nekončící moře bílé barvy. Pokusil se posadit, ale vzápětí bolestivě syknul a Niallovy ruce jej strčily zpět do peřin. Až s tímto pohybem si uvědomil bolestivou tíhu na svém srdci a zároveň podivnou prázdnotu nacházející se na stejném místě.

S touhou po vysvětlení se podíval na Nialla. Rozeznával rysy jeho tváře, i když stále nebyl schopen rozpoznat detaily. Vidět každý záhyb kůže, který dělal Nialla Niallem. Vyhledal kamarádovy modré studánky a svým pohledem prosil. Tak zvláštní pocit neznal. Nikdy nic podobného necítil. Jako by mu chyběla část sebe samotného, jako by mu někdo urval část srdce a zahodil ji pryč, a uvnitř jeho hrudníku tak ponechal strádající orgán.

"Nn-ni," něco podivně přiškrceného a zlomeného opustilo jeho ústa, zatímco se jeho oči ze zoufalství začaly plnit prvními slzami. Co to znamená? Proč má tento pocit? Proč jej kousek chybí? Kde je? Co se stalo? Proč tu s ním není i Liam? Jeho probouzející se vědomí bylo zatíženou přicházející panikou. A najednou se jeho mysl pozastavila. Liam. Stačilo jedno pomyšlení na něj a srdce se mu bolestivě sevřelo. Vše uvnitř něj, jako by najednou křičelo na poplach.

"Li-iam-m, k-kde?" Cítil potřebu se Nialla zeptat a doufal, že se mu dostane odpovědi. Možná vyslovil jen část svých křičících myšlenek, ale věřil, že Niall pochopil, co jej zajímá. Neuslyšel však žádnou jinou odpověď, než přiškrcený vzlyk.

Než se stihl zaobírat významem Niallova počínání, jeho pozornost upoutal příchod několika dalších lidí. Všichni byli oblečení v bílých zdravotnických pláštích, a jakmile jejich pohledy spočinuly na Louisových pootevřených očích, každý z nich se úlevně pousmál. Když spěchali po nemocniční chodbě, mysleli, že se jedná jen o další planý poplach, jaký zažili před několika týdny. Avšak nyní se na ně jejich pacient malátně díval a sledoval jejich počínání.

Jediný muž mezi ženami se rozešel k Louisově lůžku a po cestě Niallovi gestem zaznačil, aby se zvednul ze svého místa a nechal jej tak přistoupit k pacientovi. Brunetovi však lékařovo gesto uniklo, a tak se zmaten se strachem podíval na svého kamaráda, který se pro něj zcela zničehonic zvedl a odstoupil od něj. "N-ni..." prosebně zašeptal a pokusil se po blonďákovi natáhnout ruku.

"Nebojte, pane Tomlinsone, však on nikam neuteče," s lehkým úsměvem na rtech poprvé od svého příchodu promluvil onen muž, zatímco dvě ženy postávající za ním se pomalu daly do práce. Všichni tři společně museli zkontrolovat pacientův stav.

"Rozumíte tomu, co vám říkám, Louisi?" doktorův hlas znovu dolehl k brunetovým uším. Pokusil se přikývnout, avšak byl si svým pohybem tak nejistý, že nakonec raději přikývl i očima. Lékařovy ruce se ocitly na jeho tváři a jeho prsty mu jemně potáhly za spodní oční víčka, zatímco se na něj muž upřeně díval. "Výborně. Řekněte mi, jak se cítíte? Kývněte znovu, pokud vás něco bolí." S tím jeho ruce zmizly z brunetova obličeje a Louis opět kývnul očima.

"Hlava?" zkusil muž zjistit místo Louisovy bolesti. Existovala dvě místa, kde s bolestí počítal. V případech jako byl ten Louisův, to vždycky byla hlava a: "Hrudník? Tady?" Dotknul se místa, kde se pod kůží a svaly schovávalo brunetovo srdce. Dvě další kývnutí mu dala za pravdu. Sám s přikývnutím sklopil oči a tiše si povzdechl. Nikdy jej netěšilo, když se musel dívat na utrpení svých pacientů. Stěží si dokázal představit, co všechny ty omegy tady cítí a byl rád, že jej nikdy nic podobného potkat nemůže. Radost z toho, že se mu jeden z pacientů probudil po dlouhém několikaměsíčním kómatu, vystřídala lítost a soucit, když jen pomyslel na to, jak dlouho ještě bude trvat, než se jeho pacient bude schopen vrátit zpět do běžného života.

Spolu se sestrami pečlivě zkontroloval stav, ve kterém se Louis nacházel a po sérii několika dalších otázek mířených na Louise a jeho pocity z nastalé situace, nakonec rozhodl, že mohou bruneta osvobodit od té nepříjemné hadičky, díky které mu do plic proudil potřebný kyslík. Jakmile byla pryč, Louise do nosu uhodil zápach dezinfekce spolu s Niallovou osobitou vůní. Jinak necítil nic. Bety nijak specificky nevoní, a tak se ani nebylo čemu divit. Teď už jen počkat, než všichni tři zmizí a Niall si opět sedne po jeho boku. Netoužil po ničem jiném, než mít tu jedinou známou tvář v místnosti zase vedle sebe.

***

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama