The Psychologist - 2. kapitola

19. července 2017 v 19:07 | Makkakonka |  The Psychologist

The Psychologist

Fandom: 1D | Pár: Larry Stylinson | Žánr: slash, A/B/O | Upozornění: 15+ | Autor: Makkakonka


***

"Nialle?" brunetův tichý a stále ochraptělý hlas prořízl ticho, které v nemocničním pokoji nastalo po odchodu lékaře. Konečný verdikt muže v bílém plášti Louise trochu uklidnil, přesto však nezahnal strach, obavy a pochybnosti, které modrooký brunet měl. Možná se od bety dozvěděl, že je jeho tělesný stav výborný, vzhledem k tomu co si prožil, ale stále neměl odpovědi na vše, co se mu honilo hlavou. Proč je vůbec tady? Co se stalo? Kde je Liam? A proč se proboha cítí tak podivně prázdný? Jak dlouho spal? Proč mu doktor nic z toho neřekl sám?

Blonďatý omega již znovu seděl po kamarádově boku. Jakmile uslyšel své jméno, upřel svůj studánkový pohled na Louise a pousmál se na něj. V očích mu sídlila úleva, avšak zároveň v nich Louis spatřoval nekonečnou lítost a snad i obavy? Niallova ruka znovu vyhledala brunetovu dlaň, kterou vzal do své vlastní a sevřel ji tak pevně, jak jen mu to dovolovalo vědomí Louisova nedávného stavu. Vroucně, přesto však opatrně a s pokorou. Palcem přejel po vystouplých kloubech a tiše si povzdechl, když si znovu uvědomil, jak moc Louis za všechny ty měsíce tady zhubl. Co na tom, že jeho tělo dostávalo umělou výživou kanylou? Nebylo to dostačující. Očividně ne.

"Nialle j-já..." Louisův hlas se chvěl a blonďák pochopil. Přijdou otázky. Spousta otázek. Rád by na všechno odpověděl, ale nebyl si jist sám sebou. Zvládne to? Opravdu se zvládne podívat Louisovi do očí a říct mu krutou pravdu? Může to vůbec? Z doktorova jednání pochopil, že Louis ještě není připravený setkat se s pravdou, čelit jí a zároveň vše psychicky ustát. Ale nastane taková chvíle vůbec někdy? Netušil, co přesně se brunetovi honí hlavou. Možná něco tušil sám, možná stále zůstával ve sladkém nevědomí reality. Proč se muselo všechno tak příšerně pokazit?

"Proč jsi tu s-sám?" Omega vydechl a s očekáváním se podíval na svého kamaráda. Srdce se mu svíralo úzkostí a strachem z odpovědi. Snad i to zapříčinilo, že se na konci věty jeho hlas zhoupl a přeměnil v zoufalé zakňourání. Cítil, jak Niallův konejšivý pohyb prstem na hřbetu jeho dlaně ustal, strnul, až nakonec Niallova ruka jen překrývala brunetovu. Když blonďák déle neodpovídal, několik neposedných slaných slz se začalo drát do Louisových očí. Proč nemluví? Nevědomí jej zevnitř sžíralo jako ta nejsilnější kyselina. Kde je Liam? Jeho mozek toužil vědět, zatímco srdce pod touto myšlenkou zabolelo, jako by do něj někdo zabodl tu nejostřejší kudlu. A pak zůstala jen hluboká rána, z níž krev vytékala pryč a zanechávala za sebou jen holou pustinu, prázdnotu a doznívající bolest. Tak moc se mu ten pocit příčil, a přesto tu byl neustále s ním. Myšlenky na Liama vše jen zhoršovaly a on stále nevěděl, netušil.

"Z-Zayn sem nesmí. Je alfa a... a jelikož není tvůj mate, ani rodinný příslušník, takže ho sem nepustili. Já... on - ty... potřeboval by tvoje povolení," vysoukal ze sebe blonďák nervózně a uvnitř něj se všechno přelo. Byl si jistý, že tohle není to, co chtěl Louis slyšet. Ne, na toto se přeci neptal. Jistěže myslel Liama, ale... nemůže mu to říct, to prostě nemůže! Stačí, že dlouhé měsíce sedával každý den u Louisovy nemocniční postele, držel ho za ruku, mluvil na něj a doufal, že Louis někde na druhém konci jej uslyší a opravdu se vrátí. Teď, když se konečně dočkal, nemůže být tím, kdo Louisovi zničí život!

Samotný brunet tušil něco zlého. Niall neupřímně klopil oči dolů a raději se upřeně díval na jejich spojené ruce, než aby mu opětoval pohled. I přestože byl Niall omega, ani koktání a zadrhávání se mu nebylo vlastní. Pokud nebyl z něčeho rozrušený a nechtěl o tom mluvit.

Když Louis vyslovoval svou další otázku, hrdlo se mu samovolně přiškrtilo, až hlasivky vydaly pouze krátký zlomený dotaz. "A L-li?" Tak bolestně svého snoubence postrádal. A nebyla to jen psychická bolest. Jako by zároveň s touhou po Liamovi umíral i kousek uvnitř něj.

Niall si povzdechl a sklopil hlavu. Svěsil ji mezi ramena a opět se vrátil k jemnému hlazení brunetovy ruky. "Nevím, jestli ti to můžu říct," vydechl sotva slyšitelně a musel několikrát zamrkat, aby se zbavil slz, které se mu tlačily do očí. Bylo mu Louise tak neskutečně moc líto. Nedovedl si představit, jaké to pro něj bude, až se vše dozví. Sám si byl jist, že nic podobného zažít nechce. Po několik týdnů mohl velice dobře vidět, co by ztráta Zayna udělala s jeho tělem. Vědět, co by se stalo s jeho duší, netoužil.

Každý v tomto světě znal teoretické výklady toho, jak na omegy či alfy působí ztráta vyvoleného druha. Všude psali a říkali, jak obrovská je bolest člověka, který přijde o svého mate, o druhou polovičku svojí duše, se kterou se kdysi svázal. Říct o někom takovém, že je z něj bytost zcela zlomená, bylo chabé označení. Kóma, do kterého dané alfy a omegy upadli, bylo nic proti tomu, co je čeká po probuzení.

Dlouhé měsíce spánku nebyly ničím neobvyklým, stejně jako se nikdo nedivil zdravotním problémům, které znovu probuzené jedince provázely několik dalších měsíců, v horších případech také nenávratně po celý zbytek života. Nevyzpytatelné periody rutu a heatu, někdy dokonce po nějakou dobu vynechávající úplně, ztráta plodnosti, u omeg zvýšené riziko potratu v případě otěhotnění, psychické poruchy, vady řeči a mnoho dalšího hrozilo každému, kdo se dokázal probrat. Ale každý takový zároveň získal naději, naději na nový život po boku nové alfy nebo omegy, naději na nalezení nové lásky a utvoření nového mates pouta. Naopak, v těch nejhorších případech dotyční odcházeli spolu se svými milovanými a druhou šanci nedostali. Neprobrali se a nechali své duše ve spánku odejít za těmi, které milovali. Navždy, navěky.

Louis měl to štěstí, že tu nyní ležel po fyzické stránce relativně zdravý, při vědomí, s otevřenýma očima, kterýma Nialla po svém boku propaloval ve své lačnosti po odpovědi. Proč mu Niall nechce říct, o co jde? Je to opravdu tak strašné?

"Kde je?" Hlas se mu při té otázce nebezpečně třásl. Díky zoufalství a obavám, které pociťoval díky Niallovým vyhýbavým odpovědím, se mu z očí spustila první slza a tiše stekla po líci dolů. Máčela nezdravě bledou pokožku, která v průběhu měsíců, po něž zde Louis ležel, ztratila svůj zlatavý nádech vdechnutý sluncem. Její trasa se do Louisovy kůže otiskla lepkavou cestičkou a na svém konci by se ztratila, jak slaná kapička přepadla přes hranu brunetovy čelisti a vsákla se do nemocničního oblečení, které zahalovalo tělo mladého omegy.

"Už nepřijde, Lou," pokroutil Niall smutně hlavou. Stisk na Louisově ruce se upevnil a do obou párů modrých očí se vlily slzy. Do těch Niallových především z lítosti a empatie. Vidět svého nejlepšího kamaráda naprosto zničeného jej bolelo, zvlášť když si byl vědom, že on sám je pro tuto chvíli poslem špatných zpráv. "Nikdy," dodal a odvážil se čelit brunetově zlomenému pohledu.

"P-proč-č?" Louis byl rád, že nechtěl říkat nic delšího. Už nyní se mu hlas na konci zlomil a musel se kousnout do rtu, aby se tu nerozvzlykal jako malé dítě, kterému matka nechce koupit zmrzlinu. Má to nějaké vysvětlení. Určitě má, musí. Niall se plete. Liam přijde, určitě ano, vrátí se, ať už je teď kdekoliv... Nenechal by ho tu! Slíbili si, že spolu zůstanou napořád a tak to taky bude!

"Nemůže, nejde to, Lou. Je mi to tak líto." Niall se roztřeseně nadechnul a zvednul se z nepohodlné dřevěné židle, aby si mohl přisednout ke svému kamarádovi na jeho lůžko. Louis se mu zcela automaticky stulil do náruče. Nechal se obejmout kolem ramen, svou hlavu položil na Niallovu hruď a rukou sevřel jeho tričko.

"Pořád ti nerozumím, N-ni. Kde je? Co je s ním?" zamumlal do příjemně měkké látky a opravdu jen stěží držel své slzy zpátky. "No tak, co se stalo?" naléhal, když Niall jen mlčel a v hlavě si srovnával, jak Louisovi celou záležitost co nejméně bolestivě vysvětlit. Nakonec se rozhodl, že jakékoliv chození kolem horké kaše by vše jen zhoršilo a že pro bruneta bude nejlepší, dozví-li se krutou pravdu napřímo. Ihned.

"Je mrtvý, Louisi. Mrzí mě to," zašeptal do oříškových vlasů, ve kterých měl zabořenou svou bradu a neubránil se vlastním slzám, když uslyšel kamarádův přiškrcený vzlyk. Tělíčko v jeho náruči se začalo otřásat v zoufalém pláči, který Niallovi trhal srdce. Rukou hladil Louise po hlavě, vískal jeho vlasy a zároveň je smáčel slzami, zatímco brunet sám těmi vlastními mokřil jeho tričko.

"T-to n-není mož-žné," vydal ze sebe štkající omega a v přítelově náruči se nespokojeně pomrvil. Tak moc si přál, aby se Niall zasmál a řekl, že to byl jen převelice hloupý vtip, ale nic takového se nedělo. Niall mlčel a jen jej pevněji sevřel v objetí. "J-jak?" vzlykl Louis nanovo a na maličký okamžik se pokusil zklidnit svůj pláč, jen aby Nialla dobře slyšel a dozvěděl se, co se jeho lásce stalo.

"Měl autonehodu. Podle záchranářů to... to nezvládl hned na místě." Verdikt jej zasáhl jako nejostřejší nůž přímo do srdce. Najednou ze sebe nedokázal vydat ani hlásku. Jen vzlykal a vzlykal. Ta bolest byla příšerná. Tak moc řezala a zraňovala. Nepřál si nic jiného, aby byl mrtvý spolu s Liamem, aby byl s ním někde na druhém břehu, šťastný a nemusel nyní usedavě plakat.

"To nemůže být pravda! To přece nejde, ne to ne..." drmolil stále dokola a Niall s pokorou sledoval Louisův zlomený výraz. Jak mu jej může pomoci? "Ani nevíš, jak moc mě to mrzí, Lou."

Když ta největší vlna pláče odezněla a po dlouhých minutách se Louis lehce uklidnil, vyšel z něho dlouhý povzdech. "Takže proto, proto tu j-jsem?" Pomaličku mu vše začínalo docházet. Proč se nachází v nemocnici i ta až přehnaná kontrola jeho zdraví, která předcházela pravdě. Každému se do hlavy vštěpovalo již odmala, jaké účinky má na jednotlivce smrt mates partnera. Nyní Louis chápal i ten tíživý pocit ve svém srdci, tu prazvláštní bolest, která tu byla od chvíle, co otevřel oči i to strádání, ke kterému sám nevěděl najít příčinu. Teď už ji znal.

Niall jemně přikývnul, i když jej Louis nemohl vidět, jak se neustále tulil v jeho konejšivé náruči. "Ano," řekl potichu a pokorně přivřel oči.

"Jak dlouho?" Snadná otázka pro Louise, avšak tisícinásobně těžší odpověď pro Nialla. "Třináct měsíců," vydechl a těžce polknul. Více než rok tu sedával a doufal, více než rok se neúspěšně snažil zkontaktovat Louisovu rodinu, aby jej v nemocnici také navštívila. Vždy jej čekala záporná odezva a každé ne bolelo čím dál tím více. Třináct měsíců se snažil Zayna propašovat do Louisova pokoje s nadějí, že by jeho černovlasý mate mohl být s přivoláváním Louise zpátky mezi živé úspěšnější než on sám. Pokaždé mu v tom zabránil zákaz o přístupu nepříbuzných alf k omega pacientovi.

"Cože? T-ta-tak dlouho?!" Louis zděšeně vyjekl. Uvnitř něj se daly do souboje dva protichůdné pocity. Jeden vděčný za to, že se vůbec po tak dlouhé době dokázal probrat, a druhý protestující a přející si, aby se tak nestalo a on opravdu odešel s Liamem.

"Před pěti měsíci se mi zdálo, že se probouzíš, ale... nestalo se." Niallův hlas se třásl, když si představil, že by o svého kamaráda přišel. Jako by nestačilo, že musel odejít Liam. Zatřásl hlavou a sevřel bruneta v ještě pevnějším objetí. "Musíš být teď silný, Lou. Jsem tu pro tebe. A Zayn jakbysmet," přislíbil mu. "Ty to zvládneš."

***

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama