The Psychologist - 3. kapitola

19. července 2017 v 19:09 | Makkakonka |  The Psychologist

The Psychologist

Fandom: 1D | Pár: Larry Stylinson | Žánr: slash, A/B/O | Upozornění: 15+ | Autor: Makkakonka


***

Byla tomu již hodina a něco od chvíle, kdy Louis na pokoji osaměl. Niall se chtě nechtě musel vrátit domů a přislíbil, že příště s sebou již přivede i Zayna. Nechtělo se mu odtud, zvlášť když viděl, jak moc jej Louis potřebuje, ale sestra byla neoblomná. A tak Niall nyní seděl po Zaynově boku v jejich autě a mířil směrem domů, zatímco brunet na nemocniční posteli tupě zíral před sebe, prsty si nepřítomně hrál s látkou úboru, který měl na sobě, a vyplakával si své oči.

Od chvíle, co jeho blonďatý kamarád odešel, na něj vše dolehlo ještě mnohem více. Cítil se tak neuvěřitelně osamocený. Proč mu musel z života odejít člověk, na kterém mu tak moc záleželo? Vždyť byl Liam jeho mate! Jeho životní láska! Tak proč?! Co udělal tak krutého, že takové neštěstí muselo potkat zrovna je dva? Proč tu raději nemohl umřít taky? Proč se musel probrat? Jen aby se mohl trápit? Probuzení omeg po takové ztrátě má symbolizovat naději na nalezení nového partnera, se kterým je možno vytvořit nové mates pouto, ale kdo by byl tak bláhový, že by se mu snažil něco takového namluvit? Jak si teď má najít někoho nového, když Liam bude navždy v jeho srdci? Nejde to! Je to přeci nemožné! Neexistuje způsob, který by jej donutil se znovu zamilovat.

Hřbetem dlaně si otřel slzy z tváří jen proto, aby je vzápětí mohla nahradit nová várka slaných dětí pláče. Tichý vzlyk plný zoufalství se mu prodral skrze zaťaté zuby a díky snaze jej udusit v sobě se mu akorát zatřásla ramena. Popotáhl, aby zabránil vytečení vody z nosu, avšak někde v koutku duše si uvědomoval, že dříve nebo později tomu nezabrání a posmrkování nebude stačit. A kapesníky tu nikde neviděl, jako by snad ani nepočítali s tím, že pro Liama bude brečet! Tahle myšlenka se mu hlavou sice prohnala rychle jako blesk, ale zasáhla jej natolik, že se rozvzlykal mnohem více. Nohy ukryté pod tenkou přikrývkou si přitáhl k hrudi, jak jen mu to nynější poloha, do které bylo nastaveno jeho lůžko, dovolovala a objal si je roztřesenýma rukama. Hlavu zabořil mezi kolena a stulil se do klubíčka. Kéž by jej mohlo uchránit před vším, co jej čeká. Kdyby mu dokázalo vrátit Liama, byl by tím nejšťastnějším omegou pod sluncem.

Netušil, kolik minut proplakal. Nevnímal, jak se v jeho pokoji postupně stmívá, a tak byl překvapen, kolik světla ubylo, když byl donucen zvednout svou hlavu. Zdálo se mu to, nebo opravdu slyšel zaklepání na dveře? S očekáváním se tím směrem zadíval, a pak uslyšel zaklepání po druhé. Rychle si otřel své uplakané oči, ze kterých již pomalu odmítaly jakékoliv slzy téci. Cítil se podivně slabý a vyčerpaný vším tím pláčem. V hrdle jej pálilo, oči měl podivně vysušené, tváře celé ulepené a nos nejinak. Vlasy se mu na hlavě třepily všemi směry, jak je měl rozcuchané, ale neřešil to. Ať už byl za dveřmi kdokoliv, měl by jeho rozpoložení chápat.

Když se dveře otevřely, nakoukla dovnitř kudrnatá hlava muže, který podle toho otravného bílého pláště, jehož světlá a až veselá barva teď Louise převelice iritovala, nemohl být nikým jiným, než dalším z doktorů. "Pan Louis Tomlinson?" zeptal se nově příchozí chraplavým hlasem, jehož barvu by Louis za normálních okolností pravděpodobně obdivoval. Nyní však jen váhavě pokýval hlavou a zesláble se na toho muže podíval.

Doktor po ověření, že je přítomen na správném místě, vklouzl tiše do místnosti a zavřel za sebou. Byl vysoký, rozhodně vyšší než Louis, dlouhé kaštanové vlasy mu v jemných loknách padaly na ramena a v obličeji mu sídlil milý úsměv, avšak pro Louise, kterému do usmívání se rozhodně nebylo, v přijatelné míře. Vypadal vlídně a rozhodně přátelštěji a méně profesionálně, než ten, který bruneta na pokoji navštívil ihned po jeho probuzení. Byla to sympatie, která z tohoto muže vyzařovala a Louise podivným způsobem uklidňovala. Avšak jen do toho okamžiku, než muž přišel blíže k posteli a Louis tak ucítil jeho vůni. Alfa, byl to alfa! Díky tomuto vědomí se brunetovo srdce roztlouklo obavami. Byl tu sám s alfou! Se strachem v očích se rozhlédl po pokoji, jako by hledal vhodnou cestu pro případný útěk.

Mužovi však jeho počínání neuniklo. Příjemně se pousmál, než na bruneta znovu promluvil. "Nemusíte se mě bát," pokusil se jej uklidnit, a když na něj Louis upřel své nedůvěřivé oči, pokračoval: "Jsem doktor Styles, Harry Styles," představil se. Ruka jej svědila, aby ji ze zdvořilosti natáhl ke svému pacientovi, ale Louis nevypadal, že by takové gesto ocenil. Choulil se ve svém klubíčku a opatrně jej pozoroval.

"Jsem tu, abych vám pomohl, Louisi," pronesl a sledoval brunetovu reakci. "Promluvíme si spolu, co říkáte?" Porozhlédl se po místnosti, aby u zdi našel odloženou dřevěnou židli, na které doposud sedával jen Niall. Vzal ji do ruky a přinesl si ji blíže k pacientově lůžku. Louis by před ním nejraději utekl pryč, ale jediné, na co se zmohl, bylo poposunutí zadku po lůžku co nejdále od doktora.

"Abych nezapomněl, tady, to je pro vás. Hádám, že to využijete," znovu se pousmál. Soucitně se na Louise podíval, když mu podával novou čtverečkovou krabici plnou kapesníků. Až teprve teď si brunet všiml, že ji měl celou dobu schovanou v podpaží ruky, ve které zároveň držel složku s papíry pravděpodobně obsahující údaje a informace právě o něm.

Modré oči se zalily překvapením a zároveň i vděkem. Brunet nejprve pokývnul hlavou, než od pláče ochraptělým hlasem, jemuž vůbec nevěřil, vyřknul tiché díky. Krabici si od mladého lékaře převzal a přivinul si ji k sobě. Roztřesenými prsty z ní vytáhl hned tři kapesníky najednou a postupně je využil k otírání svého obličeje a vyprazdňování svého nosu. Doktor u jeho postele trpělivě čekal, až svou činnost dokončí.

"Už víte, proč jste tu?" promluvil Harry, když Louis s krabicí vedle sebe začal mačkat posmrkané kapesníky v dlaních a nejistě těkal pohledem od Harryho tváře k náhodným místům po pokoji. Pak mu to ale nedalo a zase se vrátil očima k Harrymu, než se celý proces opakoval. Když k jeho uším dolehla doktorova věta, zakotvil svůj pohled na něm a díval se na něj jako na blázna. Cožpak ten alfa neviděl, v jakém stavu je? Nebyla to snad dostatečná odpověď?

"Špatná otázka, vím, ale ujištění je potřeba, pane Tomlinsone," omluvně na něj koukl. "Tušíte, proč tu jsem já?" Viděl, jak omega na posteli sklopil oči a nejistě přikývl. "Jste psycholog," napůl konstatoval a napůl se ptal, aby si mohl být jistý.

"Správně." Kudrnatý se upřímně usmál, avšak přesto mu v očích sídlily lítostivé plamínky. Svou práci nenáviděl a miloval zároveň. Jako psycholog pracoval již několik let a ke svému nynějšímu postu se dostal ihned po škole. Jeho úkolem bylo pomáhat alfám a omegám, jejichž mate zahynul a oni tu po něm zůstali sami. Sledovat ty trápící se tváře, vidět bolest svých pacientů, jejich slzy, poslouchat jejich nářky a v případně nutnosti je držet, aby se jim nepodlomila kolena, to byla ta část práce, která jej ubíjela. Všechna ta bolest v něm vyvolávala neustavičný soucit, lítost, ale zároveň byla jeho hnacím motorem.

Snažil se ji odbourat, odehnat ze zlomených srdcí a dát všem těm chudákům naději na opětovné prožití krásného života, nejlépe po boku nového mate. Snažil se je připravit na život po tom, co opustí po úplně rekonvalescenci nemocnici a vrátí se ke svým rodinám, do svých starých zaměstnání a budou muset čelit zpustlým bytům. Měl je naučit dát novou šanci lásce, otevřít své srdce někomu dalšímu a přitom nezapomenout na starou lásku. Pomocí slov léčil jejich srdce a duše, dělal jejich dny krásnějšími a jasnějšími, vracel do nich veselí a radost. Učil své pacienty vyrovnávat se s nočními můrami, ve kterých se jim připomínal bolestný odchod jejich partnerů, učil je vzpomínat s úsměvem na tváři.

Miloval, když všem těm nebožákům mohl pomáhat. Ukazoval jim, jak se znovu postavit na nohy, jak dál žít, když se vše zdá černé. Někdy mu to trvalo kratší dobu, někdy zase déle, ale většinou dosáhl potřebných výsledků. Jeho pacienti odcházeli jako odhodlaní lidé, a když se s nimi po několika týdnech setkal na konečném sezení, hýřili životem, usmívali se a děkovali mu za to, že jim ukázal, jak najít světlo ve tmě. To bylo něco, co Harryho ujišťovalo o tom, že svou práci odvádí dobře. Naplňovalo jej to a ten vnitřní pocit, že někomu dokázal úspěšně pomoci ze dna, ten byl k nezaplacení. Uspokojoval jej.

Rozhodnout se pro takové povolání byla jedna z věcí, o kterých Harry ve svém životě nemusel příliš přemýšlet. Odmalička rád pomáhal lidem a snažil se, aby všichni v jeho okolí byli šťastní. Mnohdy jej práce vyčerpávala, zvláště dostal-li nějaký složitější případ, ale snažil se ze všech sil udělat pro daného člověka maximum. Nehleděl na to, že jej mnozí lidé podceňují, protože je alfa - něco zcela neobvyklého v jeho oboru. Zdravotnictví celkově náleželo spíše do rukou bet, které disponovaly jakousi nestranností, díky které mohly pracovat jak s omega pacienty, tak s alfami. Samozřejmě se našli doktoři zaměření jen na alfy či jen na omegy, ale takoví působili především jako specialisté a výzkumníci. Harry se však nenechal svou příslušností odradit a svůj sen si vybojoval. A jeho výsledky mu jasně dokazovaly, že zase tak špatný není.

"Mým úkolem je pomoci vám překonat jedno z nejtěžších období v životě, pane Tomlinsone. Ukázat vám, jak se poprat se smrtí vaší alfy. Podle plánů bychom se měli pravidelně střetávat každý den, dokud sám neuznám, že už nejsou tak častá sezení potřeba. Dnes vám nehodlám nijak trápit. Jen bych byl rád, kdyby se nám podařilo se seznámit natolik, abyste se mi dokázal otevřít."

Louis na něj nejistě koukal, čímž Harryho lehce zmátl. "Rozumíte mi?" Alfa se tiše zasmál, avšak ne nijak posměšně. Vlídně, vstřícně a mile. Brunetův strach ze svého alfího já tím však nezahnal. Nakonec svým pohledem vymámil ze zlomeného omegy na posteli prosté přikývnutí.

"Dobře tedy. Hned na úvod, pane Tomlinsone, nevadilo by vám, kdybych vás oslovoval křestním jménem? Pomůže vám to zmírnit pocit cizosti, který vůči mně určitě máte. Ale samozřejmě, pokud vám to vadí, do ničeho vás nenutím, ano?" Se rty zvlněnými do úsměvu čekal na Louisovu odezvu. Vyžádat si od pacientů toto svolení byl jeden z jeho prvních kroků. Vždycky. Opravdu to jejich psychice napomáhalo, dokázali se tak otevřít člověku, kterého před chvílí ještě neznali. Oslovení křestním jménem dávalo pacientům pocit, že jsou si s ním bližší, když se mu po čase podařilo docílit toho, že jim mohl dokonce tykat či používat jejich zdomácnělé přezdívky, byl to jasný posun kupředu v jejich vzájemné důvěře.

"Souhlasíte tedy? Smím vám říkat Louisi?" optal se Harry, když se Louis sám k žádné odpovědi neměl. Vůbec byl jeho nový pacient zdrženlivý a neodpovídal mu, ale pro Harryho to nebylo nic neobvyklého. I s takovými typy už se setkal a z vlastní zkušenosti může říct, že jsou rozhodně lepší jako ti, co ihned po zjištění jeho povolání začnou křičet a hystericky se vztekat, že nikoho jako je on nepotřebují. Takoví nechtějí o jeho péči a pomoci ani slyšet a dlouho se vzpírají. Ti, co jsou jako Louis, mlčenlivý a nekomunikativní, ti jen potřebují ukázat, že mu mohou opravdu věřit. Potřebují si k němu nalézt cestu důvěry a tomu se zpravidla dá napomoci tím, že jim Harry v první řadě představí sám sebe a dá jim prostor se ptát, než začne vyzpovídávat je samotné.

Po dalším přikývnutí z brunetovy strany se pohodlněji usadil na židli a s úsměvem si mladého omegu prohlédl. Začínal se v jeho přítomnosti lehce uvolňovat, což bylo dobré znamení. A jak to poznal? Louis už se nesnažil sedět téměř na samém okraji postele, odkud málem padal na zem.

***

4. KAPITOLA
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama