Potion Secret - 38. kapitola

2. června 2018 v 16:32 | Makkakonka |  Potion Secret

Fandom: Harry Potter | Pár: Drarry | Žánr: slash | Upozornění: 12+ | Autor: Makkakonka, PisálekMaty


***

"Bylo vážně vtipný u toho Bena pozorovat," zasmál se Draco a pobaveně zakroutil hlavou, když mu před očima znovu proběhl konec celé příhody z dnešního odpoledne. Kráčel ruku v ruce s Harrym po parku, kde společně strávili první rande, a snažil se svou zábavnou historkou z laboratoří pozvednout černovlasému náladu, jež mu očividně scházela. Avšak ani nyní nebyla bystrozorova reakce taková, jakou ji očekával. Harry jako by jej ani neposlouchal a pokud, tak jen na půl ucha. Blonďák pochyboval, že by mu byl schopný aspoň v útržcích povědět něco o tom, co mu tu celou dobu vykládal.

S povzdechem zůstal stát na místě, zatímco Harry vypadal, že by se ve své snové chůzi ani nezastavil, kdyby jej díky jejich propleteným prstům nezabrzdila Dracova ruka. "Co se děje, Harry?" otázal se jej se starostí v hlase bývalý Zmijozel, zatímco byl sám obdarováván nechápavým pohledem.

Bystrozor překvapeně zamrkal. "Co tím myslíš?" snažil se usmát, ale hádal, že z toho vyšel jen prapodivný úšklebek. Celý den přemýšlel jen a jen o Luciusovi a díky tomu ho nějak nedokázal ze své mysli vytěsnit.

"Vůbec mě neposloucháš," posteskl si Draco. "Pořád jen nad něčím přemýšlíš, vidím to na tobě," dodal rychle, když si všiml, jak se bystrozor nadechuje k protestu. "Co se stalo?" šeptl se zrakem upřeným do Harryho tváře. Aniž by pohled přerušil, natáhl se i po Nebelvírově druhé ruce a láskyplně ji chytil do své.

Bystrozor ten pohled ale nedokázal snést, a tak jím uhnul k jejich spojeným rukám. "Byl jsem za Pastorkem…"

"Kvůli tomu, o čem jsi mi říkal ráno?" naklonil Draco hlavu na stranu, aby mohl - když už nic jiného - pohlédnout na Harryho sklopené oči.

Nebelvír nejdříve mlčky pokýval hlavou. "Jo."

"A co říkal?" nejistě se optal blonďák. "Nesouhlasí, že?" posmutněle ohrnul ret.

"Souhlasí," potřásl Harry hlavou. "Jen je v tom celém pár háčků," zadíval se krátce do Dracových očí. Nevěděl, jak mu nějak citlivěji říci o Tacet.

"Háčků? Jakých háčků?" nechápavě svraštil Zmijozel obočí.

Bystrozor na chvíli jen mlčel a přemýšlel, než se rozhodl promluvit. "Ten první je, že Lucius má jen dvě možnosti. Buď se dostane na svobodu úplně anebo… zemře," stiskl více ve svých dlaních ty blonďákovy.

"Tomu asi… nerozumím," váhavě a se značným tápáním pronesl Draco, "vždyť… přece… musí jít zařídit, aby se vrátil do Azkabanu, ne? Pastorek nemůže nabízet jen ta krajní řešení, to nejde," zběsile pokroutil hlavou.

"Nenabízí. Je tu i ta možnost, že se vrátí do Azkabanu," rychle ale pokračoval, když viděl, jak se Draco nadechuje, "ale bude to znamenat to samé, co polibek. Lucius v Azkabanu prostě zemře, pokud se tam vrátí, Draco. Kingsley… Zatraceně! Kingsley se do něčeho namočil, takže zařídí, že tvůj otec zemře. To ale není zdaleka všechno…" povzdechl si. "Lucius by v Azkabanu měl zemřít díky lektvaru, který ty tak pracně vyvíjíš v laboratoři pro ministerstvo. Tacet se stane pro tvého otce vrahem, pokud ho pošleš zpátky, Draco."

Emoce se po čas Harryho slov ve Zmijozelově tváři střídaly tak dlouho, dokud zcela nevyprchaly a nezůstalo jen hluboké zaražení. S podivnou prázdnotou v očích na bystrozora hleděl, dokud se jeho racionální stránka nerozhodla považovat Nebelvírova zvrácená slova za hodně špatný vtip. Uchechtnul se a za stálého kroucení hlavou vyvléknul své ruce z dlaní druhého muže. "To není vtipný, Harry," vydechl s menším dotčením patrným v hlase.

Stalo se vlastně přesně to, co Nebelvír očekával. Draco mu nevěřil a on mu to neměl nijak za zlé. I přesto znovu vzal ze své vlastní iniciativy blonďákovy ruce do svých a pohladil jeho pravý hřbet svým palcem na uklidnění. Neusmíval se.

"Poslouchej mě, Draco. Jediné, co po tobě teď chci je, aby ses rozhodl. Buď Luciuse dostanu ven anebo ho pošlu na smrt tak jako tak. Chci jen tvé rozhodnutí, podle kterého se zařídím. Ty nepotřebuješ chápat to všechno okolo, nezatěžuj se tím, jen mi řekni, co mám dělat," mluvil Harry klidným tónem, když viděl, jak to blonďáka sebralo. Sám už měl čas se s tím vypořádat, ale on ne. Proto po něm nechtěl, aby vše pochopil, ale jen aby se rozhodl, i když už předem věděl, jaká bude Dracova odpověď.

"Nezatěžuj se tím? Vážně, Harry? Ty mi tu říkáš, že každý den chodím do práce jen kvůli tomu, abych vymyslel nový způsob, jakým by mohl můj otec zemřít, a chceš po mně, abych se tím nezatěžoval? U Salazara…" zoufale hlesl a z náhlého popudu opět vyvlékl své ruce z Harryho sevření, jen aby do nich mohl schovat obličej a otočit se k černovlasému zády.

"Já vím, ale… přelíčení je už za dva dny a ty jsi ten lektvar ještě ani nedokončil, pokud se nemýlím. To ale není důležitý. Může ti trvat i měsíce ho dokončit a Lucius ho dostane až za ty měsíce, pokud se teď nerozhodneš, co pro něho chceš," hleděl Harry zoufale na Zmijozelova záda.

"Vážně si myslíš, že bych dokázal žít s tím, že jsem neudělal vše pro to, abych ho před smrtí zachránil? Nedej Salazar, že jsem k ní jakkoliv přispěl?" pravil Draco navýsost rozrušeně. "Já se nemám mezi čím rozhodovat, Harry!"

"Dobře, jen jsem se potřeboval ujistit…" sklopil Harry hlavu. Věděl, že se Draco rozhodne takto, ale zeptat se musel.

"Pochopím, když to změní tvůj názor. Spousta lidí bude protestovat, pokud se otec opravdu dostane na svobodu," hlesl Zmijozel a svěsil ramena. Otočil se, aby se Harrymu mohl podívat do tváře.

"Už jsem ti přece řekl, že to nedělám pro něho, ale pro tebe. Na mém názoru nezáleží," povzdechl si Harry, načež se pomalu s rukama v kapsách rozešel po cestě dál.

"Sakra, Harry, nech toho!" neudržel se Draco a doběhl za ním ten kousek, který již stihl černovlasý ujít. "Nechovej se takhle," výmluvně zagestikuloval rukama nad netečností, kterou z Harryho cítil. Pro něj byly Nebelvírovy pocity důležité!

Bystrozor se zastavil a jeho rysy ve tváři lehce ztuhly. "A jak se mám chovat, Draco?! Chci ti pomoct, ano, ale nedokážu zapomenout, co všechno tvůj otec zavinil a jak se choval ke mně! Nesnášel mě! Možná mě nesnáší pořád, protože to kvůli mě je v Azkabanu! Možná mu já kvůli tobě jednou dokážu odpustit, ale ne zapomenout… Tak jak se mám chovat? Tak jako tak už jsem s Pastorkem vyřídil, že jeho obhajobu povedu tak, aby se tvůj otec dostal na svobodu, i když si to nezaslouží! Ale já to chápu, je to tvá rodina, ale na oplátku musíš pochopit i ty mě, jinak to nepůjde," znovu pokroutil hlavou.

Draco se zastavil uprostřed kroku a zaraženě zůstal na bystrozora civět. Takový výbuch nečekal. Zatímco se se suchým polknutím vzpamatovával z důsledku, jaký mělo jeho menší přestřelení, Harry se mu ztrácel z dohledu. Chvíli zíral na jeho vzdalující se záda, než se s tichým zaklením nad svou hloupostí rozeběhl vpřed. "Harry, počkej! Prosím, omlouvám se," volal kajícně, když bystrozora dobíhal.

"Promiň mi to," vydechl další omluvu, jakmile znovu stanul po boku černovlasého. Dlaň položil na jeho paži zahalenou v kabátě. "Nemyslel jsem to tak."

Nebelvír si povzdechl. "Já se nechci hádat, Draco," vydechl upřímně.

"Já vím. Omlouvám se," drobně se blonďák usmál a hledal v Harryho očích odpuštění.

Bystrozor pozvedl koutek úst. "Odpuštěno," lehce trhnul rameny, načež si Zmijozela přitáhl do pevného objetí.

"Díky," zamumlal vděčně Draco a Harryho políbil. V cestě k bystrozorově domovu pokračoval s rukou druhého muže přehozenou přes jeho ramena a hlavou plnou rozporuplných myšlenek.

***

Hnědovlasá čarodějka podmračeně vešla do menšího bytu a odhodila klíče na poličku nad botníkem. Následně se její pohled vrátil zpátky před sebe na batožinu podél stěny, díky které se její rty zformovaly do úzké linky.

Zula si své boty na vysokém podpatku a v rozepnutém kabátě vešla dál do bytu, kde na ní čekal podobný pohled jako v chodbě. Ale v horší variantě. V obývacím pokoji ležely na zemi totiž ještě otevřené kufry a na téměř každém kousku nábytku, kde bylo místo, leželo špatně poskládané oblečení.

Hermiona lehce napruženě odložila svou kabelku na zem vedle pohovky, protože jinam už se nevešla. Její tvář postrádala jakýkoliv náznak úsměvu, který byl pro ni tak typický a věnovala ho každému pacientovi, který ji navštívil. Teď ale bylo po dobré náladě.

Když poté z ložnice vyšel zrzavý muž s další hromádkou prádla, už nevydržela jen mlčet. "Už odjíždíš?" zeptala se klidně, i když to uvnitř ní vřelo vzteky. Byl doma jen jednu noc a zase jede pryč. Copak to byl život? Byla si jistá, že udělala s rozvodovými papíry dobře, a teď se jí vše jen potvrzovalo. Nemělo to cenu. S ním ne.

"Musím, jinak by mě trenér přizabil," ledabyle hodil muž oblečení do kufru. Nesnášel balení, ne, když se mi nikdy nepovedlo řádně se naučit zmenšovací kouzlo, kterým by si ušetřil počet zabraných zavazadel. Takhle vždy při svém příjezdu mezi spoluhráče vypadal jako ten největší šašek; obalený kufry a batohy jako vánoční stromeček. "Navíc nemám důvod se zdržovat, že?" hořce se ušklíbl.

"Takže se konečně stěhuješ?" pozvedla Hermiona nadějně bradu, načež ze sebe stáhla kabát a přehodila si ho volně přes předloktí. Už by bylo na čase, aby zmizel, když se tak dohodli.

"Stěhuju?" vyvalil Ron oči v zaskočení. "Ne, jistěže ne! Copak mám kam jít? Ještě jsem neměl čas zařídit si bydlení jinde," koukal na Hermionu, jako by se snad zbláznila. "Věci si nechávám tady," oznámil jí pak rozhodně.

Přestože vše svaloval na nedostatek času, pravdou bylo, že s hledáním nového bytu nezačal schválně. Nechtělo se mu odsud a stále ve skrytu duše doufal, že když nechá Hermionu, aby vychladla, nakonec jej ještě vezme zpátky. Sice už ne jako manžela, ale začít zcela od začátku by také nemuselo být špatné.

Žena přimhouřila oči vztekem. "Děláš si legraci? Dohodli jsme se, že do dvou týdnů budeš pryč!" rozhodila volnou rukou, načež kabátem mrskla na sedačku na některé Ronovo oblečení, které už tak vypadalo jako přežvýkané dobytkem.

"Technicky vzato budu pryč už dnes," kousavě pronesl zrzek a založil ruce na prsou. Při pohledu do ženiny tváře z něj však bojovnost vyprchala. "Hermiono, sakra! To vážně chceš, aby to mezi náma skončilo takhle? Já byl s tebou šťastný!"

"Ale já s tebou ne, Rone!" odsekla hnědovláska a přešla do kuchyně, aby si mohla nalít z ledničky jahodový džus. "Chtěla jsem děti, nejlépe hned po škole! A co mám? Nic! Jsem bez dětí a neustále sama, protože ty seš věčně s famfrpálem pryč, a když přijedeš, je to na dva dny maximálně a jde ti jen o to jedno! Tohle není život, Rone!"

"U Merlina, Mio! Uvědomuješ si vůbec, jak těžký bys to s děckem měla? Já nemám nejmenší problém ti nějaký udělat, ale budeš to ty, kdo na něj bude sám!" rozhodil rozhořčeně rukama. "Chci tu být pro tebe, až budeš těhotná, chci vidět naše dítě vyrůstat, ale to teď prostě nemůžu! Kdybych odešel z týmu, neuživil bych vás, protože nic kromě famfrpálu neumím!" zoufale se na ni podíval. "Dokážeš mě aspoň pochopit, když už nic jinýho?"

Hermiona s klapnutím odložila skleničku na pult. "A to je právě to, o čem já mluvím. Tým! Tým! Tým! Nic jiného tě nezajímá! A já kvůli týmu nebudu na tebe ani na dítě čekat dalších deset let! Víš ty vůbec, co bylo za den minulý týden ve středu?!" založila si ruce v bok.

"Jeden z tvých plodných dnů?" uchechtl se zrzek posměšně.

"Ne!" vypěnila Hermiona. "Měli jsme výročí, ne svatby, ale výročí doby, kdy jsme spolu začali chodit! A víš co ještě?! Předevčírem měla tvoje mamka narozeniny! A co si dělal ty! Co?! Ani přání si ji neposlal!"

"Sama moc dobře víš, že jsem si data nikdy dobře nepamatoval," protočil Ronald oči. "Přes to jsi tu odborník ty. Vždy jsi mi je připomínala, vzpomínáš?" panovačně našpulil rty.

"Ano! Dokud jsi byl alespoň půlku dní v roce doma se mnou! Teď? Vidím tě za rok kolikrát? A nezlob se na mě, ale datum narozenin své mamky by sis pamatovat měl!" potřásla Hermiona hlavou s povzdechem. "Prostě si sbal všechny věci a vypadni. Už si nemáme co říct. Já se k tobě nevrátím."

"No tak Hermiono!" zaúpěl zrzek. "Nešlo by to vyřešit nějak jinak?" povzdechl si zmoženě.

"Už jsem řekla! Ne! Prostě odejdi a nedělej to ještě horší…"

"U Merlina, Hermi… Dej mi ještě jednu šanci. Prosím!"

"A co se tou šancí změní, Rone?!" opřela se bývalá Nebelvírka dlaněmi o linku.

"Zkusíme na to jít jinak, začít od znovu…" rozhodil muž rukama.

"Skončíš s famfrpálem?" předhodila Hermiona ultimátum, u kterého věděla, že projde neúspěchem. Ron se famfrpálu prostě nevzdá.

"To nejde," pokroutil zrzek hlavou, "a ty to moc dobře víš." Vrhl na Hermionu rádoby přesvědčivý pohled, ale natolik jej naplňovalo zoufalství z očividné prohry, že se vymykal svému účelu.

"Pak se nemáme o čem bavit," potřásla i hnědovláska hlavou. Pokud je famfrpál přednější než ona, nemělo to smysl.

Ronald ji probodl nenávistným pohledem. To opravdu nedokáže pochopit, že bez famfrpálu nemůže být? Je to jeho práce, jeho budoucnost!

Se zlostným zavrčením se otočil a hodil jednu z hromádek oblečení ležící na opěradle pohovky do kufru. Tohle nemá cenu! Však ona Hermiona pochopí, že se nerozhodla správně, že udělala chybu! Naštvaně kufr zabouchl a bez jediného dalšího pohledu na hnědovlasou ženu odběhl zpátky do ložnice pro další svršky. Však ona si ještě vzpomene…

***

39. KAPITOLA
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama